Prosinec 2012

Po delší době..

6. prosince 2012 v 11:44 | Elysia |  Den za dnem
Už jsem vám dost dlouho nic nenapsala...jednak kvůli zatím omezenému přístupu na net, jednak pro nedostatek času celkově. Ale událo se toho tolik, že už prostě něco musím napsat. Posledně jsem psala v předvečer stěhování, to proběhlo hladce a já bydlím ve svým. Je to úžasný, mít svůj klid, dělat si co chcete, byť jde jen o to, jestli se teď budete koukat na TV a to nádobí prostě umyjete až se vám bude chtít, nebo to, že se můžete jít koupat kdy chcete a nemusíte brát ohledy na nikoho jinýho, na záchodě není nikdy obsazeno, jíte, co chcete a na co máte zrovna chuť, neztrácí se vám během praní ponožky a tak vůbec..
Během posledního dne, co jsem byla ještě doma=u našich, mě ale čekalo ještě jedno překvapení. Byla jsem zcela znenadání požádána o ruku. A samozřejmě jsem řekla ano, protože lepšího chlapa než svýho Kocoura si ani přát nemůžu. Akorát, kdybych věděla, kolik s tím bude starotí, tak bych si to možná rozmyslela:D. Víte, než jsem si na ten pocit zvykla, přišlo mi to dlouho strašně nereálné, jako sen, jako by se mě to vůbec netýkalo. Příjde mi prostě nereálné, že já, která o sobě měla kdysi spoustu pochybností, spoustu představ, jak by měl můj život vypadat, potřebu dělat všechno jinak a "jít proti proudu", teď mám život jak nalajnovanej podle tradičních představ o tom, jak by měl člověk svůj život prožít. Vystudovat, najít si práci, vdát se/oženit se, mít děti, pak vnoučata a umřít. Je to nuda? Ani náhodou! V určitým věku má asi přirozeně člověk pocit, že nechce skončit jako plodič dětí a obětovat svůj život rodině a práci, chce něco zažít a bavit se. Ale pak mu dojde, že ani tohle není žádná nuda není to stereotyp, není to stádovitost ani obět. Je to prostě opravdu to, co by nás mělo potkat, co bychom měli prožít a užít si to se všemi radostmi i starostmi, co to obnáší. Kolikrát jsem si sice říkala, když jsem viděla lidi, co spolu po pár letech sotva promluví, žijou tak nějak na autopilota a štěstí hledají třeba v alkohlu atp., že to nemá cenu, když to takhle dopadá, ale pak potkáte lidi, kteří spolu přestáli všelicos strašného a pořád jsou spolu rádi, pořád se respektují, pořád si v životě dokážou cenit toho podstatného..doufám a věřím, že i my to dokážeme..