Život je jako bonboniéra

7. září 2012 v 18:44 | Elysia |  Den za dnem
Život je plný změn. Některé jsou dobré, některé špatné. O některých si myslíme, že jsou dobré a nakonec se ukáže, že zas tak dobré nebyly a naopak. Nikdy nevíme, co nám osud nadělí. Jak říká máma Foresta Gumpa, život je jako bonboniéra..však to znáte.
A já toho mám zase tolik na srdci, že nevím čím začít a jestli to vůbec všechno psát. Mám těch změn nějak moc..to už jsem sice říkala dřív a jsou to pořád ty stejné změny, jen se to prostě táhne. Zaměstnavatele sice neměním, ale budu kolovat po všech odděleních, takže momentálně ještě září strávím u (většinou dementních, ale taky většinou zlatých) babiček a pak mě šoupnou od října zas na další oddělení, ať se se potkám i s mladšíma pacientama, jinýma diagnózama a tak. Sice se na to těším až zas poznám a naučím se další věci, ale na druhou stranu i za 2 měsíce si člověk zvykne na kolektiv (kterej jsem si mimochodem na začátek nemohla přát lepší), na pacienty, na systém, má radost, že se trochu začíná orientovat v tom co a jak a najednou zas začíná téměř od nuly.
A konečně už se taky pomalu začíná zhmotňovat ta myšlenka na stěhování. Už mám zabalený 3 krabice od banánů a přitom mám pocit, že ze skříní neubylo vůbec nic. Člověk má jeden pokoj a myslí, že zas tolik krámů přece nemá, ale nakonec zjišťuje, že v přepočtu na krabice se do jednoho pokoje vleze opravdu hodně věcí..a hodně minulosti. Ne nejde na mě žádná sentimentální depka, že by se mi stýskalo, naopak..a taky jsem objevila svoje deníky...teda ne, že bych nevěděla, kde je mám, jen jsem už dlouho nic nepsala a ani je nevytahovala, což jsem dřív dělávala a občas si libovala v trýznění vlastní duše při jejich čtení. A teď uvažuju, co s nima udělám. Někdy je chci zachovat abych si jednou přečetla, třeba až budu sama babička, co mě trápilo ve 13 letech, ale někdy mám chuť je popadnou a hodit do ohně, protože jsou místy (spíš většinou) plné bolesti...nebo taky trapných keců, za který bych si naliskala. Ale jsou tam asi i pěkný věci..nebo se mi tenkrát zdály pěkný, teď už se nad nima taky spíš jen pousměju a kopu do zadku své mladší já, že bylo tak blbé a naivní. Ale ještě jsem se nerozhodla, co s nima udělám, takže si je zabalím a až budu mít někdy večer depku až budu sama ve vlastním domě, tak třeba spáchám nějaký ohnivý počin a obřadně svou minulost nadobro spálím. Nebo si je moje sebedestruktivní složka bude schovávat dál aby se jima mohla v příhodných chvílích trápit.
Ale o tom jsem vlastně vůbec mluvit nechtěla...to se mi stává pořád, nikdy nakonec nevím o čem ten článek bude a většinou se prvotní myšlenka naprosto vytratí.
Jinak, kdyby vás to zajímalo, se stěhuju do jedné vesnice nedaleko našeho města na vlastní..jak to nazvat..statek?. Vlastně jsem měla v tomhle obrovské štěstí. Víte, vždycky jsem měla ráda zvířátka a po většinu mého dětského i pubertálního života jsem je měla radši než lidi a tak jsem odjakživa toužila žít na statku/farmě nebo tak něco a být tam obklopena kočkami, psy, papoušky, ale i drůbeží, koňma a tak dále..A tohle mě nepustilo nikdy a měla jsem to štěstí, že jsem jeden takovej statek zdědila. Tohle bych sem asi neměla psát..ale vlastně proč ne? Nebyl to žádnej palác, prostě takovej ten polozbořenej naprosto ne vlhkej ale vyloženě mokrej barák, kde se muselo zničit vše až na holý zdi. Práce jak na kostele. Za většinu toho, co se tam udělalo, opravilo, zprovoznilo a tak vůbec celkově za to, že je to dnes ve stavu abych se tam mohla nastěhovat vděčím mojí mámě. S mámou jsem vlastně dlouho moc nevycházela a nedokázala často ocenit, co všechno pro nás dělala, ale za tohle (a teď už nejen za tohle) jí budu vděčná až do konce života. Bez ní by se mi můj sen asi nikdy nesplnil..teda zatím se teprve začíná plnit..Takže počítám, že do dvou týdnů už tam budu. A ačkoli se tomu spousta lidí diví, budu tam sama. Respektive se čtyřma kočičákama (ukázalo se, že Schízinka je ve skutečnosti Schízinek a přibyli mu 3 mourovatí kamarádi, o kterých ale jindy) a andulákem Kokinkem. No ale ano, těším se na to, že tam budu sama. Lidi, respektive páry májí tendenci hned spolu bydlet, ale my s Kocourem ačkoli jsme spolu už 2 roky (to to letí) jsem o tom zatím ani nemluvili. Někomu to příjde divné, ale my tomu prostě necháváme volnej průbeh, až to příjde tak to příjde, proč to hrotit, když nemáte jistotu, že spolu budete navěky, i když si to v duchu sami třeba plánujete a oba si to přejete. Tohle chce prostě ještě čas a nechápavým nemá cenu to vysvětlovat, ptotože když nechcou chápat, tak nepochopí. Asi prostě máme pořád ještě do jisté míry potřebu určité svobody...

Pokračovala bych v psaní, ale už teď koukám, že je to moc dlouhé ačkoli jsem zdaleka neřekla, co jsem chtěla.. asi to nesmím tak odkládat vždycky, ale pokaždé na to taky nemám čas a prostor..no nevadí, stejně to stěžejní, co mě trápilo asi nechtělo být vysloveno, tak se to skrylo za žvanění o mým životě. Asi nenadešel čas o tom tady mluvit..třeba nenadejde nikdy..a třeba se toho dočkáte zítra... jak už jsem řekla, nikdy nevíme, co nás vlastně čeká...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | 8. září 2012 v 17:23 | Reagovat

Nemyslím, že je na tom něco k nechápání. Ale je to zvláštní. My jsme spolu rok a půl a už mi i řekl, že by si mě chtěl jednou vzít. Ale asi prostě smýšlíme jinak. Nikdy jsem nebyla z lidí, co by potřebovali hledat zkušenosti. Jsem spíš na ty dlouhodobý vztahy a paradoxně je tenhle můj první :-)

2 Elysia Elysia | 8. září 2012 v 20:06 | Reagovat

[1]: tak já bych taky byla ráda, kdyby to tou svatbou jednou skončilo(nebo začalo?) ale prostě už mám taky za sebou pár zkušeností s tím, jak jsem byla o něčem totálně přesvědčená a ono to dopadlo nakonec úplně jinak..takže ani teď nejde o to, že bychom si chtěli nechávat nějaká zpětná vrátka, ale prostě spíš potřebuju ověřit, že to funguje a bude to fungovat i když pomine ta největší zamilovanost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama