Září 2012

Poslední noc doma

17. září 2012 v 22:41 | Elysia |  Den za dnem
Tak je to tu. Už asi rok o tom žvaním, ale teď už je to prostě neodvratitelnej fakt. V pokoji mám prázdno, až na posledních pár krabic, který se zítra odstěhujou i s mou osobou. Čeká mě poslední noc v pokoji, kterej mi byl po dlouhá léta útočištěm. A zítra touhle dobou budu usínat v novém. Sama. Celou dobu jsem se na to těšila, dneska z toho, jak to začíná být hmatatelně reálné, začínám být trochu nesvá a jen doufám, že se zítra opravdu nebudu bát, jak jsem pořád tvrdila. A především doufám, že se tam na mě odněkud nevynoří jeden z těch obřích pavouků, co jsem jich tam během průběžného stěhování už pár potkala. Tedy přesněji jsem s nima sváděla boj na život a na smrt. A bylo to opravdu velmi vyrovnané, to mi věřte. Málem jsem u toho pokaždé dostala infarkt. Vidím to tak, že si svůj zbrusu nový, speciálně na pavouky působící, Biolit budu brát i do postele...co kdyby náhodou:D.
Z toho ale plyne ještě jedna věc, a to že budu dočasně bez internetu. Čili se tu na chvíli opět odmlčím a asi nebudu moc sledovat dění ani u vás. Ale budu se to snažit vyřešit co nejdřív, protože...no to je snad jasné proč, ne? Dneska už jste bez internetu jak bez nohy.
Takže mi zítra držte palce, ať se s žádnou osminohou obludou nepotkám a já vám časem sdělím, jak se mi bydlí na statku:).
Prozatím se dočasně loučím...buenas noches amigos.

Stephen King - Zhubni

9. září 2012 v 10:29 | Elysia |  Stephen King
William Haleck si žije v celku spokojený život právníka z lepší společnosti, se ženou se stále milují, dcera jim dělá radost, vydělává dost peněz a kdyby dokázal trochu krotit svou chuť k jídlu a pár kil shodil, byl by jeho život téměř ideální. Ale vždycky stačí jen okamžik, aby se celý váš dokonalý svět zhroutil. Pro Billyho byla tím okamžikem srážka se starou cikánkou. Soudně z toho vyšel sice ospravedlněn, ale brzy poznal, že za zabití ho může potkat mnohem horší trest než vězení. Cikáni neodpouštějí. A už vůbec ne bohatým tlustým právníkům. Když vycházel Billy ze soudní budovy po vynesení rozsudku o jeho nevině, starý cikán mu přejel po tváři prstem a zašeptal: "Zhubni". V tu chvíli mu Billy snad ani nerozumněl, jen mu bylo odporné, že se ho vůbec dotkl. Později pochopil, že to, co mu starý cikán řekl, nebylo jen tak. Prvních pár shozených kil mu nejdřív udělalo radost, ačkoli pomyšlení na rakovinu při nečekaném úbytku váhy nedalo spát nejen jemu, ale především jeho ženě. Dle doktora však byl naprosto zdráv a tak si svých mizejících kil užíval..ovšem do té doby než to začalo být podezřelé a hubnutí se nezastavovalo, dokonce zrychlovalo a to i přesto, že do sebe cpal víc jídla než kdy jindy. Myšlenku na to, že ho starý cikán proklel se snažil nejprve zahnat, vždyť je to hloupost, kletby neexistují... ale taky to bylo jedinné logické vysvětlení. Horší než vědět, že jste prokletí, je snad už jen to, že se nemáte komu svěřit. I Billy věděl, že to nemůže nikomu říct, ale když se přesto odvážil sdělit své obavy svému doktorovi a ženě, ti se shodli, že jen trpí bludem a jeho hubnutí je psychogenního rázu a chtěli Billyho zavřít na psychiatrii, on však ví, že mu zbývá jedinné - najít toho starého cikána..
Zhubni sice není tak strašidelné jako jiná Kingova díla, přesto je opět skvělá, protože se zpočátku nese v takovém tom duchu nejistoty kdy nevíte, zda to, co se děje, je sice záhadně nadpřirozené ale opravdové nebo je to všechno jen výplod choré mysli. A samozřejmě tomu nechybí kingovský "happy end", který ale nebudu samozřejmě prozrazovat:).

O toleranci a předsudcích

8. září 2012 v 0:57 | Elysia |  Postřehy, úvahy, názory
My lidi jsme zvláštní..stalo se vám někdy, že byste někoho nemohli ani za nic na světě vystát a pak se z vás stali kamarádi? Mě se to už párkrát stalo. Samozřejmě se vždycky snažím, když poznám někoho nového, nedat třeba na špatný první dojem, na předsudky, ale ne vždy se mi to úplně daří a prostě chovám k tomu člověku určité pocity, které jednoduše vzniknou a nemůžu je ovlivnit. Snažím se nikoho neodsuzovat dokud ho opravdu nepoznám, ale to, jestli mi dotyčný/á je nebo není sympatický, prostě neovlivním. A tak se mi občas stane, že někdo, kdo mi moc nesedí, se nakonec ukáže jako fajn člověk, jen tomu musím dát čas a šanci se projevit. A v poslední době se mi stává, že začínám "odpouštět" podivné chování různým lidem, za které jsem je dříve třeba i odsuzovala. Když se snažím sama sebe chrakterizovat, obvykle mě jako jedna z prvních kladných vlastností napadne, že jsem vcelku dost tolerantní, ale mám pocit, že až poslední dobou to začíná být opravdu pravda. Přestávají mi vadit někteří lidé, co mi vadili kvůli svým názorům, přestávám si o některých myslet, že jsou ubohé píče či namachrovaní kokoti, ale dospívám k názoru, že jen potřebují dospět nebo si urovnat něco sami v sobě..občas poznám, že se za arogancí schovává zranitelnost, za marnivostí nízké sebevědomí, za potřebou být středem pozornosti za každou cenu osamocení, atd. A pak si uvědomím, jak jsem sama občas hloupá. Samozřejmě je tu ta tenká linie rozdělující toleranci nebo víru v to lepší, co v lidech je a naivitu, ale přece jenom bychom asi měli dávat ostatním víc šanci..možná i za cenu, že sami naletíme? Kdo ví..Ale mám sama ze sebe radost, že jsem dnes jednomu člověku odpustila jeho nevyzrálost, přestala se nad tím rozčilovat a začala doufat v to, že jednou sám najde štěstí, které hledá a s druhým jsem se dokázala smířit a přes dřívější hádku, žárlivost a nelichotivé smýšlení o její osobě, jsem se s ní dokázala normálně bavit ba i dát té osobě své číslo a tudíž i šanci ji lépe poznat...A třeba ji lépe poznám a zjistím, že to nestálo za to, ale to nemůžu vědět, dokud to nezkusím...

Život je jako bonboniéra

7. září 2012 v 18:44 | Elysia |  Den za dnem
Život je plný změn. Některé jsou dobré, některé špatné. O některých si myslíme, že jsou dobré a nakonec se ukáže, že zas tak dobré nebyly a naopak. Nikdy nevíme, co nám osud nadělí. Jak říká máma Foresta Gumpa, život je jako bonboniéra..však to znáte.
A já toho mám zase tolik na srdci, že nevím čím začít a jestli to vůbec všechno psát. Mám těch změn nějak moc..to už jsem sice říkala dřív a jsou to pořád ty stejné změny, jen se to prostě táhne. Zaměstnavatele sice neměním, ale budu kolovat po všech odděleních, takže momentálně ještě září strávím u (většinou dementních, ale taky většinou zlatých) babiček a pak mě šoupnou od října zas na další oddělení, ať se se potkám i s mladšíma pacientama, jinýma diagnózama a tak. Sice se na to těším až zas poznám a naučím se další věci, ale na druhou stranu i za 2 měsíce si člověk zvykne na kolektiv (kterej jsem si mimochodem na začátek nemohla přát lepší), na pacienty, na systém, má radost, že se trochu začíná orientovat v tom co a jak a najednou zas začíná téměř od nuly.
A konečně už se taky pomalu začíná zhmotňovat ta myšlenka na stěhování. Už mám zabalený 3 krabice od banánů a přitom mám pocit, že ze skříní neubylo vůbec nic. Člověk má jeden pokoj a myslí, že zas tolik krámů přece nemá, ale nakonec zjišťuje, že v přepočtu na krabice se do jednoho pokoje vleze opravdu hodně věcí..a hodně minulosti. Ne nejde na mě žádná sentimentální depka, že by se mi stýskalo, naopak..a taky jsem objevila svoje deníky...teda ne, že bych nevěděla, kde je mám, jen jsem už dlouho nic nepsala a ani je nevytahovala, což jsem dřív dělávala a občas si libovala v trýznění vlastní duše při jejich čtení. A teď uvažuju, co s nima udělám. Někdy je chci zachovat abych si jednou přečetla, třeba až budu sama babička, co mě trápilo ve 13 letech, ale někdy mám chuť je popadnou a hodit do ohně, protože jsou místy (spíš většinou) plné bolesti...nebo taky trapných keců, za který bych si naliskala. Ale jsou tam asi i pěkný věci..nebo se mi tenkrát zdály pěkný, teď už se nad nima taky spíš jen pousměju a kopu do zadku své mladší já, že bylo tak blbé a naivní. Ale ještě jsem se nerozhodla, co s nima udělám, takže si je zabalím a až budu mít někdy večer depku až budu sama ve vlastním domě, tak třeba spáchám nějaký ohnivý počin a obřadně svou minulost nadobro spálím. Nebo si je moje sebedestruktivní složka bude schovávat dál aby se jima mohla v příhodných chvílích trápit.
Ale o tom jsem vlastně vůbec mluvit nechtěla...to se mi stává pořád, nikdy nakonec nevím o čem ten článek bude a většinou se prvotní myšlenka naprosto vytratí.
Jinak, kdyby vás to zajímalo, se stěhuju do jedné vesnice nedaleko našeho města na vlastní..jak to nazvat..statek?. Vlastně jsem měla v tomhle obrovské štěstí. Víte, vždycky jsem měla ráda zvířátka a po většinu mého dětského i pubertálního života jsem je měla radši než lidi a tak jsem odjakživa toužila žít na statku/farmě nebo tak něco a být tam obklopena kočkami, psy, papoušky, ale i drůbeží, koňma a tak dále..A tohle mě nepustilo nikdy a měla jsem to štěstí, že jsem jeden takovej statek zdědila. Tohle bych sem asi neměla psát..ale vlastně proč ne? Nebyl to žádnej palác, prostě takovej ten polozbořenej naprosto ne vlhkej ale vyloženě mokrej barák, kde se muselo zničit vše až na holý zdi. Práce jak na kostele. Za většinu toho, co se tam udělalo, opravilo, zprovoznilo a tak vůbec celkově za to, že je to dnes ve stavu abych se tam mohla nastěhovat vděčím mojí mámě. S mámou jsem vlastně dlouho moc nevycházela a nedokázala často ocenit, co všechno pro nás dělala, ale za tohle (a teď už nejen za tohle) jí budu vděčná až do konce života. Bez ní by se mi můj sen asi nikdy nesplnil..teda zatím se teprve začíná plnit..Takže počítám, že do dvou týdnů už tam budu. A ačkoli se tomu spousta lidí diví, budu tam sama. Respektive se čtyřma kočičákama (ukázalo se, že Schízinka je ve skutečnosti Schízinek a přibyli mu 3 mourovatí kamarádi, o kterých ale jindy) a andulákem Kokinkem. No ale ano, těším se na to, že tam budu sama. Lidi, respektive páry májí tendenci hned spolu bydlet, ale my s Kocourem ačkoli jsme spolu už 2 roky (to to letí) jsem o tom zatím ani nemluvili. Někomu to příjde divné, ale my tomu prostě necháváme volnej průbeh, až to příjde tak to příjde, proč to hrotit, když nemáte jistotu, že spolu budete navěky, i když si to v duchu sami třeba plánujete a oba si to přejete. Tohle chce prostě ještě čas a nechápavým nemá cenu to vysvětlovat, ptotože když nechcou chápat, tak nepochopí. Asi prostě máme pořád ještě do jisté míry potřebu určité svobody...

Pokračovala bych v psaní, ale už teď koukám, že je to moc dlouhé ačkoli jsem zdaleka neřekla, co jsem chtěla.. asi to nesmím tak odkládat vždycky, ale pokaždé na to taky nemám čas a prostor..no nevadí, stejně to stěžejní, co mě trápilo asi nechtělo být vysloveno, tak se to skrylo za žvanění o mým životě. Asi nenadešel čas o tom tady mluvit..třeba nenadejde nikdy..a třeba se toho dočkáte zítra... jak už jsem řekla, nikdy nevíme, co nás vlastně čeká...