Červenec 2012

Slečna doktorka

12. července 2012 v 18:32 | Elysia |  Den za dnem
Tak už mám skoro za sebou druhej týden v pracovním nasazení. Teda ne tak úplně, minulej týden v pondělí jsme měli všichni nově nastoupivší samá školení a přednášky o chodu a běhu psych. léčebny a tak jsem načisto na oddělení nastoupila až v úterý. To i středa rychle utekly a poslední dva pracovní dny byly svátky, takže jsem ten rozjezd měla hezky pozvolna. A tento týden taky nemám v kuse, protože včera jsem měla volno kvůli promoci. Takže všehovšudy mám zatím odpracováno 5 dní. Ze začátku mi to vůbec nedocházelo. Připadala jsem si zase jako jen na nějaké praxi, která za pár týdnů skončí. Jenže ona neskončí (aspoň doufám:D). Vlastně mi všechno tak nějak začalo docházet až včera. Pomohla tomu zřejmě ta promoce, že už mi došlo, že tu školu mám opravdu za sebou a opravdu chodím do práce a opravdu za to (zatím nic moc nedělání) dostanu plat. Jsem ráda, že jsem hned na začátku narazila na takové fajn lidi, kteří mě do všeho pomalu zaučujou, nevadí jim mé blbé dotazy na všechno a jsou natolik rozumní, aby věděli, že vlastně nic moc nevím a neumím a že to podstatné mě teprve musejí naučit oni. Začínám na oddělení většinou dementních babiček, takže je to místy smutné, místy trochu děsivé, občas i úsměvné. Nevím, jak dlouho tam budu, ale postupně bych si měla projít všemi odděleními, tak uvidím, kde se mi zalíbí nejvíc a jestli pak budu mít možnost tam zůstat. Nejhorší je ale, jak jsem předpokládala, samozřejmě vstávání. Sice vstávám v 6, což není taková hrůza, ale i tak mi to nejde. A dneska jsem byla poprvé na obědě:D. Celkem dobrý, ale nebylo to to, co to mělo být, což mě trochu naštvalo. Protože na kuřecím závitku se sýrem jsem se těšila hlavně na ten sýr. Nakonec tam bylo všechno od vajíčka, přes papriku až po slaninu, ale sýr nikde. To takového sýromila, jako jsem já, dokáže naštvat.
A co vůbec nechápu je fakt, že lidi chodící do práce, jsou schopni něco mimo ni ještě dělat. Nedej bože mít děti. Já příjdu domů vyšťavená, osprchuju se, najím se a už je večer, takže akorát tak jeden díl seriálu a spát. Ne, fakt nevím jak to vydržím celej život, ale doufám, že mě ta práce aspoň bude opravdu bavit. Zatím baví, i když se těším až do toho víc zapluju, abych mohla taky něco dělat trochu samostatně a ne furt za někým lozit jak ocásek a pořád se ptát a všechno si nechávat kontrolovat. Tak uvidím, co příjde, snad to bude aspoň podle mých očekávání, snad to bude i lepší:).