Červen 2012

Úředničení

28. června 2012 v 22:29 | Elysia |  Den za dnem
Lítání po úřadech je fakt mor. A to i přesto, že jsem narážela jen na samé ochotné a usměvavé úředníky (až na paní přes občanky, která se na mě ani nepodívala, zato mi dávala významným pohledem na hodinky najevo, že přijít o třičtvrtě na 5 na úřad je vrchol otravnosti, když už by se mohla pomalu balit na cestu domů). Jenže prostě vždycky narazíte na to, že vám něco chybí a musíte pro další lejstro na jinej úřad a často do jinýho města. Chtěla jsem začít žádostí o změnu bydliště, to jsem si naštěstí na netu našla, co všechno potřebuju, takže jsem se netáhla zbytečně na úřad, abych se to dozvěděla tam. Takže jsem nejdřív musela do Olomouce na katastr pro výpis. Pak jsem s ním vítězoslavně došla na náš úřad, kde mi bylo ale sděleno, že tohle si musím vyřídit v obci, kam se stěhuju a to že si dělá každá sebemenší obec sama. Takže další cesta do vesnice mého budoucího trvalého bydliště, kde mi ho teda změnili, ale následně jsem už zase musela zpátky k nám do Šternberka aby mi tady na úřadě dali novou občanku. Tady se setkávám s onou výše popsanou úřednicí. Výhoda sice je, že dnes už se fotí fotka na občanku přímo na úřadě, čímž mi odpadla starost s fotkou, protože už jsem žádnou doma neměla. Ale vzhledem k vysokým teplotám a mému sklonu za takových podmínek ke zrudnutí v obličeji kromě oblasti kolem úst, která zůstává bílá, jsem fakt zvědavá jak na té občance budu vypadat. Taky nechápu proč tam musejí mít takovej superhyperfoťák, kterej vyfotí úplně každej detail vašeho obličeje včetně těch nejmenších pórů. No snad to nakonec v té zmenšené podobě nebude vypadat tak šíleně uhrovitě jako když mi tu fotku ukázala na monitoru počítače. Vlastně nevím, proč mi ji ukazovala, když jsem stejně neměla možnost protestovat. Ostatně opakovaným focením by se stejně asi lepšího výsledku nedosáhlo.
Další položkou na seznamu byla práce. Vyřídila jsem telefonát, domluvila schůzku, kde mi byla předána kopa lejster k vyplnění a byla jsem objednána na vstupní prohlídku. Lejstra jsem vyplnila, i když chvílema jsem měla pocit, že bych na to potřebovala vystudovat nějakou další speciální školu, sesmolila žádost o místo jen jako byrokratickej papír určenej pro založení do mé pracovní složky, protože práci už jsem měla slíbenou, opravila životopis, že už mám dostudováno a zjistila, že se přece jen musím jít nakonec nechat vyfotit, protože nemám fotku na Osobní dotazník. Focení bylo sice hned hotové a na fotky jsme čekala asi 2minuty, ale fakt to nechápu!! Umyla jsem si schválně kvůli tomu vlasy, protože v tom horku se mi mastí a splihávají ještě rychleji než obvykle a měla jsem radost, že je mám krásně nadýchané, ale stejně na té fotce vypadají jak kdyby byly mastné nebo jako kdybych zrovna zmokla. Fakt to prostě nechápu. Ale tak co už.
Dál mě čekalo zařízení účtu, kvúli kterýmu jsem sice opět musela do Olomouce (nakonec jsem se rozhodla pro tu mBank), ale mladík, který mi ho pomohl zařídit, byl docela milej (a to myslím fakt jako jen milej, jinak mimo můj vkus!:d) a bylo to raz dva. Aspoň jsem ještě nakoupila dobrůtky pro moje opeřence a sobě pár drobností do výbavy:D. Nakonec jsem podstoupila prohlídku, kde mě uznali způsobilou k výkonu práce (a to i v noci:(), odevzdala všechny lejstra zpátky panu právníkovi alias personalistovi a myslela si, že už mám všechno z krku (teda kromě toho, co mě pak ještě čeká až dostanu tu novou občanku, jako vyměnit řidičák a ohlásit změnu bydliště všem kterých se to týká). Jenže dneska jsem zjistila, že jsem zapomněla na komoru! Ne plynovou, ani tu, ve které je myš, nýbrž na Českou lékařskou komoru. Ale to snad nespěchá, nejdřív potřebuju totiž diplom a ten dostanu až za dva týdny. Ale musela jsem si to napsat nebo bych zase zapomněla. Vlastně si připadám jak těžkej sklerotik, všechno si píšu na papírky, který pak stejně poztrácím nebo v afektu, že se mi jich všude válí moc, prostě vyhodím.
A při tomhle všem jsem sice trávila pracovně zbytek času na své budoucí adrese, ale vůbec jsem se nedostala k zahájení příprav pro stěhování. Ale o tom zas jindy, kdo by pak četl tak dlouhej článek!:D
No a výsledek toho všeho je, že to strašně rychle uteklo, v pondělí mám jít poprvé do práce a kdybych měla čas na to myslet asi by mě z toho chytala panika bo si připadám úplně vygumovaná. Ale to ještě příjde, už se fakt těším na neděli, protože se mi bude určítě skvěle spát (psáno silně sarkasticky). Takže se to asi pokusím nadehnat dokud je čas a popřeju vám dobrou noc...což bych asi neměla, protože to bude znít divně, když si to budete číst třeba zítra ráno. No tak nic, tak prostě jen nazdar:).


Irvin D. Yalom: Lži na pohovce

25. června 2012 v 8:54 | Elysia |  Knihovna
Tuhle knihu, která nese podtitul ´Román o psychoterapii a psychoterapeutech´, jsem si na doporučení kamarádky objednala u Ježíška. A po přečtení ji musím doporučit zase dál. A nejen těm, co se o téma psychoterapie zajímají, ať už z jakéhokoli pohledu, ale i všem ostatním, protože její děj a osudy postav mohou být blízké komukoli.
Odvíjí se zde více příběhů různých lidí, které jsou ale nakonec navzájem propleteny, přesto za hlavního považuji doktora Ernesta Lashe, který se zprvu jako psychiatr zabýval spíše výzkumem na molekulární úrovni až ho jeden starší kolega přivedl právě k psychoterapii. Dozvídáme se tak o tom, co práce psychoterapeuta obnáší, ale také o osudech jeho pacientů a o tom že i on sám občas potřebuje poradit. Hlavní dějová linie pojednává o Ernestově pacientu Justinovi, který léta touží odejít od své dominantní manželky, to se mu ale nedaří ani s Ernestovou podporou a dokáže to až díky mladé přítelkyni. To Ernesta přivádí k otázce, co udělal špatně a zda-li mohl dělat něco jinak, když se mu nepodařilo svému pacientovi pomoci ani po pěti letech terapie, zatímco nějaká mladá holka to dokázala během pár týdnů. Navíc Justinova žena Carol, ačkoli sama není v manželství spokojená, nese odchod manžela jako zradu a vinu za to dává právě jeho terapeutovi a rozhodne se, že se mu pomstí tím, že k němu začne chodit a bude se ho snažit svést aby na něj následně mohla podat žalobu a zničit ho. Ernestovi jsou sezení s atraktivní Carol potěšením, ale snaží se je zvládat profesionálně, jestli se mu to podaří nechám otevřené...
Vedlejší linku pak tvoří příběh Ernestova supervizora doktora Marshala Streidera, který je nejen velmi ambiciózní, nekompromisní, odmítající jakékoli experimenty a neověřené postupy, ale i velmi ziskuchtivý a proto se nechá nalákat do pasti, kterou mu připraví jeden klient a příjde o spoustu peněz. Sám psychicky zhroucený z toho, jak mohl tak ošklivě naletět neví, kde má hledat pomoc, protože mu jeho hrdost nedovolí aby šel za některým ze svých kolegů.
Mimo tyhle dvě hlavní dějové linie se dočítáme o osudech dalších lidí, kteří jsou s výše jmenovanými postavami více či méně provázaní, ale hlavní podstatou celé knihy je ukázat svět psychoterapie. Že to nemusí být vždycky lehké pro terapeuty ani pro klienty, že nemusíte vždy potkat terapeuta, který vám sedne, ačkoli jinak může mít dobrou pověst. O tom, že i terapeuti jsou jen lidé a hlavně se zde objevuje téma morálky a etiky a polemizuje se o pravidlech, která by samozřejmě stanovená být měla, ale také že ne vždy je dobré se rigidně držet předpisů a zaběhlých metod.
Na závěr snad jen zmínka o autorovi, který je sám psychiatr a na kontě má již slušnou řádku knih beletristických i odborných, do kterých se asi časem taky pustím a vy můžete taky, pokud jsem vás aspoň trochu zaujala:).

Co teď?

17. června 2012 v 15:47 | Elysia |  Den za dnem
Tak jo, konec flákání. V průběhu uplynulého týdne jsme se stihla tak akorát zotavit z učebního maratonu a mimo to, že jsem si konečně pořádně uklidila pokoj a koupila šaty na promoci, jsem toho moc nestihla. Ale z těch šatů mám fakt radost. A z lodiček. A ze sáčka. A z druhých šatů, které tam na mě prostě čekaly a našlo jim říct ne. Teď zním sama sobě jako pravá blondýna:D. No jo, kdo by si to byl pomyslel, že jednou nebudu mít radost z glád ale z lodiček. I když glády pořád považuju za dokonalost mezi botami, třebaže je už nenosím tak často.
A teď mě teprve čeká to úřednický peklo. Musím změnit trvalý bydliště ačkoli se ještě nestěhuju, protože pak nechci za měsíc dva lítat a měnit údaje v pracovní smlouvě u banky a tak, protože to všechno budu teprv zařizovat, tak ať už to mám s budoucí platnou adresou. Z toho vyplývá výměna občanky, řidičáku a obvolávání operátorů, doktorů, pojišťovny a kdo ví čeho ještě. No a pak zařídit ten bankovní účet. Já s tím nemám zkušenosti, zatím jsem žádný nepotřebovala, máma je u ČSOB, ale spokojená není. Nejvíc se mi asi líbila zatím mBank. Máte zkušenost? Co byste mi doporučili nebo co naopak vůbec? A hlavně musím zajít na tu psychinu, vyřídit smlouvu, zajít si na preventivku, prostě mám toho dost. A to bych chtěla zajet ještě do HK, protože s kámošema jsme to naše ukončený studium ještě ani neoslavili a vůbec jsme se skoro celej rok pořádně neviděli. A do toho mám příští víkend narozeniny a Kocour svátek a taky mu (a nejen jemu) slibuju už dost dlouho grilovačku, na kterou pořád není čas.
No a moje předsevzetí sportovat se zatím taky moc neprojevilo. Jen včera menší projížďka na kole. Musím na tom zamakat. Potřebovala bych asi osobního plánovače času, kterej by mě hlídal abych moc nevysedávala u PC a dělala, co mám.
A jako vrchol toho všeho pak musím zařídit všechno potřebné abych se teda mohla přestěhovat. Ale to nakonec tak nespěchá, to už pak můžu i při práci.
Jak tak na to koukám, mám co dělat. Tak si jdu uvařit kafe, i když v takovým pekelným vedru se to snad ani nehodí a půjdu hledat fotku na novou občanku. Snad nějakou mám, protože kdybych se musela jít ještě fotit, tak to už by mě švihlo:D.

A je to!

12. června 2012 v 12:34 | Elysia |  Den za dnem
Tak a je to! Připadá mi to jako včera, když jsem šla na první přednášku z anatomie a totálně se nechytala, všichni na mě hleděli s výrazem, že jsem si asi spletla školu, protože přijít první den v maskáčových kalhotách a roztrhané mikině s Nirvanou se asi na medicínu nehodí. A já si připadala taky divně, protože mi všichni připadali tak usedlí, šprtoidní a že se všechno naučili předem už o prázdninách. Vzpomínám si na všechny ty dny zoufalství, kdy jsem s tím chtěla seknout, všechnu tu beznaděj, probdělé noci a stres, že se divím, že z toho nemám trvalé zdravotní následky:D. Ale pak byla taky radost, že jsem to dokázala, že je další zkouška za mnou, další rok úspěšně za mnou, poznání, že ti lidi nejsou všichni tak strašní, ale najdou se mezi nima i ti normální, spousta srandy a úletů ve stylu hraní si s plyšákama na dětským. Taky jsem poznala pár skvělých lidí mimo školu a teď mě mrzí, že je nevídám tak často, jak bych chtěla...
A teď už je úplněj konec. Nechci se tu jakože vychloubat, spíš si to potřebuju sama uvědomit, protože mi to ještě pořádně nedochází. Ten stres před poslední státnicí byl neuvěřitelnej, ale podle toho, co jsem slyšela o některých jiných, jsem na tom asi byla ještě relativně dobře. A teď je to najednou za mnou a mě to prostě nedochází. Asi bych se měla radovat a jásat, ale spíš se radujou všichni kolem mě a já se jen občas přiblble usmívám, když si vzpomenu, že teď už se nemusím učit. Jasně, že vzdělávat a učit se budu muset celej život, ale už to nebude v tom školním stylu, kdy se do určitýho termínu musíte naučit kvanta informací, který jsou nad vaše síly. Mám teď tolik věcí, co musím zařídit a udělat a taky co chci dělat. Mám pocit, jako bych poslední půlrok ani nežila, že život šel tak nějak mimo mě a já ho nechávala běžet s tím, že to pak všechno dohoním. No a teď nevím co dřív a zárověň jsem z toho všeho tak unavená, že se mi ani nic nechce.
Stejně je to prostě ujetý, celej život je ujetej, nechápu jak to tak rychle uteklo. Otevírá se přede mnou nová životní etapa a já se na ni těším ale zárověň mi je i líto, že ta stará končí. Ale nic nemůže trvat věčně a je to tak dobře. Já sama jsem za těch 6 let prošla docela slušným vývojem a udály se velké změny, ve který bych nedoufala nebo by mě nenapadlo, že by se mohly stát. Před 6 lety jsem měla naprosto jiné plány a představy o životě než mám teď. Kdo ví, co bude za dalších 6 let. A utečou taky tak rychle? Třeba se toho tenhle blog dožije a já se budu moct ohlídnout a zasmát se tomu, co tady teď píšu. No nechám se překvapit. Jen doufám, že za těch dalších 6 let ze mě nebude nějaká ujetá mamina, co sem bude strkat fotky svých dětí. To mě kdyžtak koukejte vyhledat a proplesknout, jo?:)
Říká se, že maturita je zkouška dospělosti, ale já se do toho "dospělýho" života jdu vrhnout teprve teď...ale dospělá si pořád nepřipadám..a budu vůbec někdy?