Sebedestruktivní minulost

26. dubna 2012 v 10:05 | Elysia |  O mě
Minulost. Pěkné téma. Jak ho pojmout? No historie mě nikdy moc nebrala, tak co se kouknout na tu moji? V poslední době to vypadá, že se vše vyvíjí, tak jak by mělo. Za necelých 7 týdnů bych mohla mít hotovou školu a pyšnit se titulem MUDr., od prvního července začít pracovat na svém vysněném místě, mohla bych se přestěhovat do vlastního a mám pocit, že mám nejlepšího chlapa na světe. Vlastně si pomalu ani nemůžu víc přát. Ale vždycky to tak nebylo.
Byly i chvíle, kdy jsem se chtěla zabít.
Myslím, že nejkritičtější období pro mě bylo, když jsem šla po páté třídě ze základky na gympl. Ztratila jsem kontakt s kamarády a s novými ho navazovala špatně. K tomu přičtěte, že jsem zrovna vlezla do puberty a začala si uvědomovat svůj zevnějšek, tzn. že jsem si připadala škaredá, nemožně oblíkaná, malá, nevyvinutá. A situace doma byla stejná jako léta předtím, ale jak člověk vyroste z té dětské naivity a zjistí, že tohle bude pořád stejný, ne-li horší, na náladě mu to taky nepřidá. A poslední hřebíček do rakve, bez toho by to přece nešlo, byla samozřejmě nešťastná láska k o hodně staršímu klukovi. Dokonalá kombinace, co říkáte? To jsem tenkrát opravdu chtěla umřít, ale naštěstí jsem vždycky zůstala jen u představ (docela mě ale děsí, když vím, kolik z mých kámošů to mělo stejně, sice třeba trochu později, ale fakt jich bylo hodně, co si přali umřít, i když třeba ne tak aby to udělali sami, ale bylo jim jedno jestli jdou na červenou bez rozhlídnutí) . A taky se mi asi častěji do hlavy dostávala myšlenka na útěk. Chtěla jsem hlavně pryč od lidí. Jenže jsem zas nebyla tak blbá, abych nevěděla, že to není reálné. A tak jsem hodně času trávila ve svých představách, často jsem chodila i dřív spát, jen abych mohla snít svoje sny.
Pak se to přehouplo přes fázi chvilkové spokojenosti do fáze punkového vzdoru. Už jsem sice přestala myslet na smrt, ale často jsem na tom nebyla moc dobře a v těch chvílich mě napadlo vzít do ruky něco ostrýho. Naštěstí i tohle ale skončilo jen jako pár pokusů, protože mi sebepoškozování nepřinášelo až takovou úlevu, jakou bych chtěla. Pak tu byl samozřejmě taky alkohol. A jistej druh masochismu, kterej ale nefungoval na té fyzické podstatě nýbrž v oblasti citové. Když mi bylo zle, měla jsem z toho zárověň takovej zvráceně příjemnej pocit. Někdy jsem se v tom záměrně vyžívala, vyhledávala a způsobovala si ty situace. I dnes mám ještě občas tyhle tendence a potřebu si způsobit emocionální bolest. Naštěstí už to není tak často a taky se kolikrát nechápu, když si vzpomenu, co jsem třeba byla schopná trpět od jinejch lidí.
Když nahlídnu do svý minulosti, lecčeho lituju, spoustu věcí bych dnes udělala jinak, ale, jak je známo, minulost nezměníme, můžeme se z ní jen poučit. A já jsem ráda, že jsem to přežila a dostala se až sem. Moje třináctiletý já by asi hledělo, kam až jsme to dopracovali, moje sedmnáctiletý já by asi cítilo jistou zradu a kdo ví, co si jednou moje nynější já pomyslí o mém budoucím já, až to nynější bude minulé a budoucí přítomné. Co až se tenhle článek, dnešní den, tento rok taky změní na minulost? Jedno je jasný, kdybych to tenkrát vzdala, neměla bych to, co mám dnes a to by byla sakra škoda. A proto bych to chtěla říct všem, kdo mají tyhle pocity, že život je na prd. Stojí za to se s tím poprat. Stojí za to se smířit s minulostí a čekat na lepší zítřky.
Ale je mi jasný, že moje třináctiletý já by si o podobným článku stejně myslelo, že jeho nic dobrýho potkat nemůže, že né každej má takovou kliku. Na to už můžu říct jen: a jak si můžeš být tak jistá, že zrovna ty ji mít nebudeš?
Never give up!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | 26. dubna 2012 v 11:27 | Reagovat

Wow, vážně mě překvapilo, že i ty máš takovou minulost. Ja byla jedna z těch, co sice ne zrovna přecházeli na červenou, ale rozhodně se nerozhlíželi. I dnes to tak občas mám, když se mi vrací ty chvíle, zažitejch vzorů se člověk jen tak nezbaví.
Tvůj život teď zní skvěle. Snad tam taky jednou dojdu. K vysněný práci a společnýmu bydlení s mužem.

2 elysia elysia | 26. dubna 2012 v 11:51 | Reagovat

[1]: vlastne asi neznam moc lidi, co by v puberte nemeli vubec zadnej problem a byli uplne v pohode, dokonce i ti, co navenek vypadali, ze jsou cool a v pohode a ja jim zavidela, ze to tak maji, ve skutecnosti v pohode nebyli ale to se dozvidam treba az ted s odstupem..

3 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 26. dubna 2012 v 17:05 | Reagovat

Heh. Dneská som práve opäť prišla na to (asi mi skončili mánie a vracajú sa depresie), že život nemá zmysel. Je to vlastne taká čudesná nereálna bublina a všetko je ako sen. ... asi o tom napíšem článok, nechcem ti tu vylievať pocity do komentáru.
ale ja sa teším, že si nezostala napr. pri sebapoškodzovaní, alebo že si sa nakonie nezabila! Ja tiež rozmýšľam veľa o smrti a vlastne aj mne je jedno, či zajtra umriem, alebo nie, ale sama sa zabíjať teraz určite nebudem :-)
A to, že budeš MUDr. ti budem iba ticho závidieť. Mne dnes práve prišiel domov lis, že prijímačky na psychológiu sa konajú 11.06. a to ešt nemám nič naštudované a za chvíľu budem maturovať, takže na to nebudem mať čas... flákam to. Ach.
_A šťastie v láske by som konečne chcela už aj ja. ... ale chlap by to asi nebol, skôr dievča :-D

4 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 26. dubna 2012 v 17:05 | Reagovat

Ozaj a dizajn sa mi páči, zmena je fajn, teraz je to také farebné, také... ako pekná, slnečná jeseň!

5 Nebožka Nebožka | Web | 1. května 2012 v 17:57 | Reagovat

Budu ti držet palce, ať úspěšně dostuduješ;)
Podle mě je mládí těžký pro každýho. Vlastně jsem to měla podobně jako ty, až na to, že jsem se nikdy neřízla. Náznaky citovýho masochismu by se u mě asi taky daly najít. . .
Jak nedávno řekla moje moudrá paní matka:
Nemyslím si, že by mládí bylo nejhezčí období života. Člověk se nachází v situacích, který jsou pro něho nový, takže se trápí, protože neví, co si s tím počít.

6 onni onni | Web | 4. května 2012 v 16:30 | Reagovat

Nedavno jsem jedne zname rekla, ze uz dlouhodobe beru antidepresiva a nejspis je budu brat cely zivot. Ona na to ze prooc, at se na to vykaslu, at to neberu.. jeji reakce me pobavila. Za a proto, ze je videt, jak moc lidi nema vlastne v dnesni dobe jeste stale poradne povedomi o tom, co jsou to vlastne antidepresiva a za be proto, ze mi jeji reakce byla ukradena. Uplne klidne jsem ji vysvetlila proc je beru a proc jsem rada, ze je beru a jaky je rozdil mezi antidepresivy a treba neuroleptiky.
Tohle je dle meho priklad toho, jak se clovek dokaze vyrovnat s vlastni minulosti. Kazdy mame neco, kazdy sme neco prozili, nekdo to zvladal lip, nekdo hur. U nekterych to skoncilo silenyma depresema, sebedestrukci, sebeposkozovanim a touhou po smrti. Bohuzel vetsine z nas v te puberte nikdo pomoct nechtel, protoze to vsichni brali jako soucast te puberty. ze z toho vyrosteme. Proste to ignorovali, v mem pripade na me kvuli tomu byli vsichni i dost nasrani.
No, v jednom meli ti lide ale pravdu. Vyrosteme z toho. Z te puberty. Aspon vetsina. Pokud prezijeme ublizeneckou pubertu, bude uz jenom lip. Uvedomime si, ze pomoct si muzeme jen sami a ze hlavne musime CHTIT se z toho dostat. pripadne ze si o to pomoc musim SAMI rict. Ze demonstativni vystupy a sebedestruktivni predvadeni je nam k nicemu. Jiste, deprese se vraci, i me, bude se vracet cely zivot. Ja uz ale na to mam sve zpusoby, i kdybych mela dva tydny fungovat jen tak, ze delam robota v praci a zbytek prospim. Protoze ano, deprese se vraceji a ne vzdy se to da ovlivnit, ale ony zase zmizi. VZDYCKY.

Ivi Werwolfin, ty si to, co jsem napsala, precti nekolikrat za sebou, protoze vez, ze to jsou slova nekoho, komu zivot v 18/19 letech prisel taky naprosto beze smyslu a dnes jsem v podstate dokonale stastna ;)

7 onni onni | Web | 4. května 2012 v 16:32 | Reagovat

btw, proc mam pocit, ze psychologii chteji studovat dycky nejvic ti, kteri by toho psychologa sami potrebovali jako sul?? :D

8 elysia elysia | 5. května 2012 v 12:50 | Reagovat

[7]: to je fakt, taky jsem se nad tim pozastavovala a rikala si jestli vubec psychicky poznamenanej clovek muze nekomu jinymu vykladat neco o tom co by jak mel delat a jak se s cim vyrovnat, ale zas je fakt, ze kdo si sam neco takovyho neprozije nemuze k tomu mit zadnej vztah. znam lidi, co jsou vicemene bezproblemovi, nikdy nic zavaznyho resit nemuseli nebo jsou proste tak psychicky odolni ze se i z vetsich pruseru vyhrabali snadno, sami a bez pomoci a jeste s usmevem. jenze tihle lidi pak nemuzou pochopit, ze nekdo jinej to sam nedokaze, pro ne jsou pak ostatni jen slabosi a ty "psychologicky zvasty" povazuji jen za pseudovedu pro hlupaky..takze asi proto:)

[6]:jo ono je to porad jeste tabu a spousta lidi o tom nic nevi, dokonce se toho treba i boji, ale pomalu se to snad zlepsuje..

[5]: to je naprosto presny:D je fakt, ze na obdobi kolem svych 17 let vzpominam jako na uzasnou dobu, ale jinak je vazne spis pravda to, ze mladi neni nejkrasnejsi obdobi, alespon to pubertalni ne..ted si teda porad pripadam este mlada a je to fajn:D

9 elysia elysia | 5. května 2012 v 12:58 | Reagovat

[3]: klidne se tu vylivej jak chces:) ver mi ze tohle zaziva fakt asi vetsina lidi v tomhle veku (viz komentar onni),ale dulezity je to nevzdavat i kdyz ten smysl ted momentalne nevidis..me jednu dobu pomahalo prezivat prave to ze jsem se upnula na myslenku, ze takhle to prece nemuze byt celej zivot a ze jednou se to proste musi zlomit a tak proste zatnu zuby a zkusim pockat..a vyplatilo se to..je tezky si brat asi takovyhle rady k srdci, kdyz jses zrovna v te beznadeji, ale myslim si, ze me by mozna aspon trochu pomohlo kdyby mi tenkrat nekdo rekl: hele nebud blba, mas pred sebou jeste celej zivot a tolik veci co muzes jeste dokazat a tyhle blby roky prejdou a jednou se tomu mozna jeste zasmejes. verim tomu, ze i u tebe to prejde, zivot nejede porad ve stejnych kolejich a pak te potka neco nebo nekdo, co ti zmeni postoj a chut do zivota. vim jaky to je nemit proc rano vstavat, ale on se ten duvod zase najde, ver mi:)

10 onni onni | Web | 6. května 2012 v 15:16 | Reagovat

[8]: no, uprimne, za svuj zivot jsem potkala uz mnoho psychologu, psychiatru a lidi, kteri psychologii studovali nebo ji studovat chteli. Vsichni tito lide patrili k tem, kteri se mi vice ci mene, profesionalne nebo osobne, snazili pomoct (a nebo se snazili pomoct jinym lidem ve svem okoli). A musim rict, ze nejhorsi byl kamarad (studujici psychologii a momentalne i jako psycholog pracujici) a nejvic mi pomohla psychiatricka o ktere vim, ze v zivote zadne sebedestrutivni, depresivni, uzkostne ci silne melancholicke stavy neresila ;) a nejen to, minuly rok byla zvolena za nejlepsiho doktora v okoli, pacienti ji proste maji radi, umi jim pomoct treba i prave tim, jak se na vec dokaze podivat objektivne a strizlive, treba je obcas i trosku zjebat za to, jak ze sebe delaji chudinky a postrcit je k tomu, aby se prestali litovat a delat ze sebe chudinky. Myslim, ze tohle tomu cloveku casto pomuze vic, nez kecy jako "joo, ja vim jak se citits, ja to taky prozival/a".
Takze asi tak...

11 Nebož Nebož | Web | 7. května 2012 v 20:52 | Reagovat

Příspěvek mimo mísu:
Ve článcích o Norsku ses zmiňovala, že Norové často nadávali něčím jako ofifan.
Švédové mají åh, fy fan (něco jako oh, fuck, ale nepřijde mi tak silný). Takže to bude ono.
Jenom jsem cítila potřebu ti to sdělit:D

12 Nebož Nebož | Web | 7. května 2012 v 20:56 | Reagovat

[10]: Nejsem psycholog, ale vždycky když jsem se někomu snažila vysvětlit, že je záhodno začít se sebou něco dělat namísto litování se, tak jsem to schytala já - ve smyslu, že to nechápu a že to jako fakt strašně bolí, když něco takovýho říkám.
Asi jsem neměla štěstí na lidi s dávkou sebereflexe:)

13 onni onni | Web | 7. května 2012 v 22:01 | Reagovat

[12]: no, to je spis o tom jak, to podas. kdyz nekomu, kdo je uplne v prdeli zacnes kecat, ze je chudinka co se jenom lituje a at se vzpamatuje, je jasny ze te posle nekam a bude mu jeste hur. Kdyz mu ale trpelive vysvetlis, ze to ON musi chtit se z toho dostat, to ON musi veris v sebe sama, to ON se musi naucit spolehat jen sam na sebe a ne treba na pochybny pseudokamose, ze to ON si musi uvedomit, co od zivota chce, atd atd, treba mu to fakt dojde ;)

14 elysia elysia | 8. května 2012 v 13:23 | Reagovat

[10]:[12]:[13]: o tom to prave je, spravne to odhadnout, kdy je ta chvile, kdy potrebuje jen utesit a kdy je ta spravna chvile k tomu ho popostrcit trochu dal..nekdo na to ma prirozenej talent, nekdo se to musi trochu naucit zkusenostma..nerikam, ze ti co si to sami prozili muzou byt lepsi, jen jsem rekla, ze k tomu asi maji vetsi vztah..samozrejme to, jak v tom kdo bude dobrej, uz je jina vec...

15 elysia elysia | 8. května 2012 v 13:24 | Reagovat

[11]: dik:)ja jsem se te na to prave uz kdysi chtela zeptat, jestli nevis jak to je, kdyz to studujes, ale pak jsem to nejak zazdila:D

16 Nebož Nebož | Web | 9. května 2012 v 17:36 | Reagovat

[13]: Snažila jsem se jim to vysvětlit tak, jak píšeš. Ne že bych jim najednou začala vyčítat, že si za to můžou sami a ať nefňukají:) Mně samotné by to nebylo příjemný. Jenomže oni si to docela často přebrali jinak. Co už. Už se z toho vyhrabali. To je hlavní.

17 onni onni | Web | 9. května 2012 v 20:36 | Reagovat

[16]: njn, tak komu neni rady..
ale hele, co si budem povidat, i me se v dobe puberty hodne lidi snazilo takhle trpelive promluvit do duse, mi to sice na chvili pomohlo, ze se teda nekdo vubec stara.. ale druhy den jsem vystrizlivela a bylo to zase to samy..
nakonec si stejne musi pomoct clovek sam :)

18 elysia elysia | 9. května 2012 v 22:55 | Reagovat

este me tak napadlo, ze i kdyz k temhle povolanim inklinujou ti co jsou sami "psycha", tak je mozna dost dulezity, jestli se s tim svym problemem uz vyrovnali nebo ne..taky jsem ted cetla ze treba Freud a jemu podobni velikani v oboru delali behem svych psychoanalyz takovy veci jako ze si s pacientama prohodili role a nechali se sami od nich analyzovat a vykladali jim o svych problemech:D
je to jak rikas, nakonec si clovek musi pomoct sam, ale nekdy je dobry, kdyz te k tomu nekdo navede nebo te aspon prevede pres to obdobi nez dozrajes k tomu delat sva vlastni spravna rozhodnuti:)

19 onni onni | Web | 10. května 2012 v 20:05 | Reagovat

[18]: tjn, mit nekoho kdo te povede treba pres to pubertalni obdobi je hodne dulezite.. horsi ale je, kdyz si myslis, ze nekoho takoveho mas, treba nejakeho pritele a po par letech zjistis, ze to byl de facto on, kdo te nejvic nicil, jelikoz kdyby ses z toho dostala, uz bys ho nepotrebovala a to on nemohl dopustit..
vsechno ma svuj cas a vsechno ma svuj duvod, obe vime, ze bychom hodne veci v minulosti zmenily, ale obe taky vime, ze kdyby ty veci nebyly, nebyly bychom tam, kde jsme ted ;)

20 elysia elysia | 11. května 2012 v 9:57 | Reagovat

[19]:presne tak, ono neni dulezity tu minulost jen prezit, ale taky se s ni smirit:)

21 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 19. června 2012 v 13:30 | Reagovat

[6]: Asi je hlúposť teraz reagovať, lebo si to už autorka komentáru neprečíta... ale prečítala som si to a... ako to napísať. Súhlasím? Nemám ešte s čím. Ešte som z toho nevyrástla :-) ale je to veľmi pekne napísané, snáď to tak bude.

22 Elysia Elysia | 20. června 2012 v 10:03 | Reagovat

[21]: verim, ze bude:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama