Březen 2012

Prapodivná

25. března 2012 v 16:22 | Elysia |  Básním
Vlastně to není ani báseň...je to taková..no prostě mě to napadlo při pohledu na jeden obraz (ne ten obrázek pod tím)...

Plešatý kůň s bílou mašlí ve vlasech
uhání po cestě, která je jen nakreslená
na hřbetu nesouc dívku s prsem na paži
jejíž zlatavé kadeře černých vlasů
vlají v bezvětří
Prázdnými očními důlky
pozoruje hladinu vyschlého jezera
která se třpytí v paprscích slunce
skrytého za černými mraky
z nichž padá horký sníh
a pálí dívku na tvářích
A kůň bez pohybu uhání dál
krajinou modrých muchomůrek
dívka čte knihu o životě pozpátku
a prstem se dloube v uchu na břiše
Pod tlapami koně
se ve svěže uschlé trávě plazí motýl
leknutím zasyčí a odskáče do ledové jeskyně
v níž mu křídla vzplanou nesnesitelným žárem
Dívka se usměje zašitými ústy
má ráda živé prskavky


Neřeším a hřeším

11. března 2012 v 17:01 | Elysia |  Den za dnem
V poslední době mám pocit, že se ve světě děje spousta věcí a že je všíchni strašně řeší. Řecko, krize, korupce, ACTA, vláda, války, katastrofy, rasismus, multikulturalismus, blá, blá, blá..A já si připadám tak nějak mimo, že to neřeším, že mě řada věcí naštve, ale nijak zvlášť nezajímá. Že mám pocit, že se vlastně nic tak strašnýho neděje. Protože vždycky se děly věci, na který se nadávalo, vždycky se kritizovalo u piva a vždycky to nakonec nějak dopadlo a za měsíc, za rok, za pár let už se zase řešily jiný věci a zase se nadávalo, jak se máme špatně, že dřív bylo líp..
Nikdy jsme nebyli nějak bohatí, ale vždycky jsme dokázali vyjít a po pravdě nemám ani pocit, že by se nás krize nějak dotkla, jasně jsou věci, co si jen tak dovolit nemůžu, ale není to nic životně důležitýho. A mám pocit, že ani většiny lidí, co znám se to nedotklo..vlastně asi nikoho..všichni jen nadávají, ale nikdo neřekne, že by se musel uskromnit, nikdo si nestěžoval na nic konkrétního..prostě mám pocit, že nadáváme jen tak, protože to dělají všichni. A já nenadávám, neřeším žádný světový problémy, ale řeším si ty svoje soukromý dramata, moje osobní problémy, utápím se v učení a ze stresu se mi chce brečet a pak z radosti, že mám další státnici za sebou prochlastám víkend, ale neřeším u piva koho budu volit. Z únavy z toho všeho pak proflákám a prospím další týden a neřeším, že bych měla jít protestovat za "svoje stahovací práva", místo toho řeším, že už bych asi fakt měla zavolat na tu psychinu abych se poptala na místo, ale strašně se mi nechce cokoli vyřizovat. Neřeším, jestli má vůbec smysl něco řešit, když nám zbývá jen těch pár posledních měsíců života a starám se jak přežít praxi z chíry, kde to zatím vypadá, že jsem tam spíš na obtíž.
Mám zkrátka poit, že mám dost svých vlastních věcí k řešení, než abych se zabývala tím, co se kde děje. Taky už dávno nemám pocit, že bych s tím něco mohla dělat. A zajímalo by mě jestli jsem divná nebo ostatní opravdu nemají svoje problémy, že radši sedí na netu a myslí si, že v diskuzích vyřeší veškerý problémy lidstva. A taky..když už zrovna nemusím řešit nic svýho, proč se trápit zas něčím dalším? Proč si to chvíli neužít a prostě žít? Neřešit a radši hřešit?:)