Únor 2012

Community

28. února 2012 v 17:48 | Elysia |  Filmy a seriály
Jelikož jsem posledních pár týdnů trávila většinu času chozením na praxi a poté učením, neměla jsem už pak večer sílu na nějaké akční počínání, takže jsem relaxovala s Kocourem u seriálů a filmů. A jelikož HIMYM i TBBT nestačily pokrýt naše sledovací nároky, museli jsme se poohlídnout po něčem jiným. Tip na Community jsem dostala od bráchy a jelikož je to prostě pecka, musím to doporučit dál.

Sabar

12. února 2012 v 11:09 | Elysia |  Zvířecí kout
Už jsou to 2 týdny, co odešel, ale teprve teď jsem schopná napsat malou vzpomínku aniž bych si u toho nabrečela do klávesnice. Chtěla jsem mu ve zvířecím koutku věnovat článek už dávno, ale dostávám se k tomu bohužel až teď, když už není.
Všechno to začalo před dvanácti lety, kdy si ségra vzala do hlavy, že chce pejska. A to ne jen tak nějakýho. Chtěla pejska z útulku a toho nejškaredějšího, kterýho by si nikdo jinej nevzal. A tak se celá naše početná rodina vypravila do Olomouckého útulku pro opuštěná zvířátka, abychom si nějakého toho nešťastného opuštěnce vzali domů. Procházeli jsme a vybírali, všichni nám přišli roztomilí a kdyby to šlo, vzali bychom je nejraději všechny. A všichni se taky tvářili, že by s námi ochotně hned odešli:). Máma stanovila omezení, že nesmí být moc velkej a tak se nám výběr zúžil. Hodně se nám líbil takovej bílej chlupáč, ale ten byl tak pěknej, že by to porušilo naše předsevzetí. Nakonec jsme došli ke kotci, kde byla umístěna doga a jezevčík. Ptali jsme se, jakto, že se nebáli dát tak velkýho psa s tak malým a dozvěděli jsme se, že ti dva byli nalezeni spolu. Ona přes svou velikost byla hrozně plachá a lidí i ostatních psů se bála, on, ač malý vzrůstem zato s odvahou superhrdiny, ji chránil. Ten den, kdy je našli, měl podle psího kalendáře svátek Sabar a tak ho tak pojmenovali. Takové jméno jsme nikdy neslyšeli, ale právě proto se nám líbilo pro svou netradičnost a tak jsme mu ho nechali, ačkoli na něj nebyl ještě zvyklý. A z toho vyplývá, že právě on to u nás vyhrál. Byl to takovej malej, špinavej a smradlavej podvyživenej uzlíček, díky čemuž opravdu nevypadal tak, že by se po něm každej hned vrhl, že by si ho vzal. Tehdy devítileté sestře bylo sice líto, že bychom je měli s tou dogou rozdělit, ale paní v útulku nám řekla, že na ni už mají taky zájemce, takže tam snad nezůstala dlouho sama a našla taky nový pěkný domov. Když jsme si ho přivezli domů, prvně dostal pořádně napapat, pak se musel chtě nechtě podrobit očistě a pomalu si zvykat. A za pár dní z něj byl rázem ten nejhezčí pes ve městě. Kolikrát nám ho na procházce kolemjdoucí pejskaři i nepejskaři pochválili a ptali se, kde jsme vzali tak pěknýho štramáka:). A štramák to opravdu byl. Nevím, jestli mu to zůstalo kvůli kamarádce doze, ale jak fenka nebyla aspoň třikrát tak velká jak on, neměl zájem:D. A ty ochranné reflexy mu taky zůstaly. Jakmile viděl většího psa, co by mohl znamenat hrozbu, chtěl ho roztrhat na kousky. My se o něj vždycky báli, ale on nás nakonec přesvědčil, že o něj se rozhodně bát nemusíme. Jednou se nám vysmekl z vodítka a vrhl se na jednoho vlčáka, na kterýho měl spadeno už delší dobu. Proletěl pod plotem za ním a hnali se společně až za dům. Pak bylo ticho a my se sestrou se strachem myslely na to nejhorší. Načež si to Sabárek vypochodoval z poza rohu domu s tlamou plnou chlupů vlčáka, vesele vrtíc ocasem. Od té doby už onen vlčák nikdy neprovokoval, když jsme šli na procházce kolem. Byl to prostě bojovník s velkým srdcem. Kolik koťat musel doma přetrpět. Vždycky, když jsme domů dotáhli nějakého kočičího nalezence, strašně žárlil. Zprvu nad nima slintal, že by je nejradši asi zakousl, ale kvůli nám se statečně držel. Když si pak na sebe vzájemně zvykli a koťata si chtěla hrát s jeho ocasem, jen občas zamručel, že s tímhle teda nesouhlasí a že se mu to vůbec nelíbí, ale trpělivě nakonec všechny kočičí hrátky snesl. Ale žárlil pořád. To se pak vzdycky nacpal do kočičího pelíšku i když se do něj vůbec nevlezl. A kočkám to bylo jedno a naopak byly rády, že se můžou vyvalit na jeho prostornějším místečku. Ale když povyrostly, často spávali pak společně, vzájemně se zahřívajíc a jedli svorně z jedné misky. Stejně jako na koťata žárlil i na moji neteř. Když si ji poprvé očuchával jako miminko byl z toho celej nesvůj a když trochu povyrostla, zase trpělivě snášel její hlazení proti srsti a neohrabaní dětské muchlání. Zkrátka, cvičení psi z canisterapie by se mohli jít zahrabat:).
Miloval buchty, ovoce a piškoty. Nenáviděl koupání, ale když to měl za sebou, dováděl pak jak malý štěně. Kdykoli potkal nějaký pěkně vonící hovínko nebo zdechlinu, musel se v tom vyválet, ačkoli pak přišel jako spráskanej pes, protože věděl, že dostane vyhubováno a čeká ho koupel. Když jsme si ho vzali z toho útulku, byly mu podle odhadu veterináře asi dva roky. Mysleli jsme že už je moc starej na to aby se něco naučil, protože naše snahy naučit ho aspoň sedni, se zdály být marné. Ukázalo se, že je naopak tak chytrej, že to uměl použít jen když se mu samotnýmu chtělo a něco z toho měl. Miloval hrabání, jakmile zmerčil díru v zemi, byl z ní schopen udělat kráter. Celý odpoledne se byl schopnej zabavit na zahradě hrabáním v myších děrách a krtincích. Pak vždycky vesele přicupital s tlamou plnou hlíny, protože drápky mu na zpřetrhání pevných travních kořenů nestačily. Často nám taky utíkal, číhal, až někdo nezavře bránu a pak vystartoval. Ne že bychom s ním málo chodili na procházky, ale on si to okolí asi prostě potřeboval prošmějdit i bez nás. Ale vždycky se vrálil. Teda pokud ho nechytli policajti. Jednou ho máma vyzvedávala na policajtech a ti byli celí šťastní, protože jim tam celou dobu vyl. A pak jsme jednou mysleli, že už se nevrátí, že se s ním něco stalo a už jsme ho pomalu oplakali, máma se chodila pořád ptát na policajty, jestli ho náhodou nenašli, až si jeden vzpomněl, že ho tam měli, ale poslali ho do útulku. A tak jsem se tam pro něj vydala. Znovu ho odtamtud vysvobodit. Tentokrát se mohl radostí zbláznit, když mě viděl. Taky v tom útulku chytl psí chřipku a my mysleli že to nezvládne, doktor mu navíc zjistil, že má slabý srdíčko a že by to nemusel tudíž ustát. Ale zvládl to. Byl to zkrátka bojovník.
Mám na něj milion vzpomínek (myslím, že by to mohlo vydat i na knížku ne jen na jeden ubohej článek) a každou chvíli si na nějakou vzpomenu, prvních pár dnů jsem při nich probrečela, teď už se spíš pousměju a doufám, že mu je líp. Během posledního roku strašně zestárl, ohluchl, téměř oslepl, začal být tak trochu zmatenej, ale nikdy to nevypadalo, že by jej něco bolelo a jídlo mu chutnalo pořád, ne-li víc. Hodně spal a poslední 3 dny před tím, než nás opustil přestal žrát, takže jsme čekali, že už se blíží konec. Jsem vděčná za to, že se mi povedlo být u něj do poslední chvíle a hladit ho. Snad věděl, že není sám. Snad už se teď prohání po věčných lovištích a hrabe v myších dírách a loví krtky. Vnesl světlo a radost do našich životů a my na něj nikdy nezapomeneme..protože byl prostě nejlepší..