Jsem psychicky narušená

17. prosince 2011 v 14:41 | Elysia |  O mě
Přestože tvrdit o sobě něco takovýho je dneska in, tohle není žádná snaha se zviditelnit. Já opravdu nejsem v pořádku. Necítím se tak. Možná nejsem natolik narušená, aby mi mohla být přiřazena nějaká diagnóza nebo abych se s tím musela léčit (ačkoli přiznávám, že nějaká psychoterapie by mi prospěla). Ale v pořádku prostě nejsem. Chcete vědět proč? Ten důvod je můj otec. Kdo žije s alkoholikem, bude vědět o čem mluvím. Nepíše se mi o tom snadno, ale chtěla jsem to udělat už dávno. Všechno to začalo už hodně dávno. Vlastně co si pamatuju, což může být od nějakých 4 let. Pamatuju si jak jsem se schoulená pod peřinou, třesoucí se strachy, modlila, aby přestal křičet. Aby dal mámě pokoj. Aby ji přestal mlátit a nadávat jí do kurev. Bůh moje prosby nevyslyšel. A tak to šlo pořád další roky..Máma se za to možná styděla, ale každopádně se to před svým okolím snažila tutlat. Až jednou, to už mi bylo tak osm devět ji zase mlátil ale podařilo se jí dostat k telefonu a strach překonal stud. Zavolala dvěma známým. Vlastně to byli jeho kámoši, co ho pravidelně ožírali (možná proto volala právě je, aby viděli, co způsobujou). Jenomže oni pořád nejeli a já už to nevydržela, chtěla jsem zasáhnout, i když jsem absolutně nevěděla jak. Vyběhla jsem z pokoje, ale to už přijeli ti dva a vedli ho pryč. Ale on se ještě otočil a viděl mě, jak tam stojím na schodech. Možná to bylo tím, že si uvědomil, že jsem to všechno slyšela, možná mu ti dva tenkrát domluvili, každopádně od té doby ji nebil. Ale chlastal dál. A nadával. Tak to šlo dalších pár let až se zase osmělil a chtěl na ni opět vtáhnout ruku. To už jsme byli ale zase starší a tak jsme ho já i brácha zadrželi. Zkusil to pak ještě párkrát, ale už neměl šanci. Od tédoby už zase "jen" chlastá a nadává. Ale je to pořád horší. Intenzita i frekvence opileckých příchodů domů se stupňuje. Ten bordel, co je schopen udělat, co se po něm pak musí uklidit, nehledě na to, co všechno si vyslechnete. Někdy je schopen se zrušit už během dopoledne, přijít se domů vyspat a večer to stihne ještě jednou. Všichni už jsme jak rodina paranoiků jak si schováváme peníze, protože by byl schopnej, jak se říká, okrást i vlastní babičku o poslední halíř. Mohla bych napsat knihu o tom, jaký to je s někým takovým žít, o bludném kruhu beznaděje a utrpení, ale na to teď nemám sílu..
Nabízí se samozřejmě otázka, proč to všechno trpíme? Odpověď už není tak jednoduchá. Mojí mámě vždycky strašně záleželo na tom, co si kdo o ní nebo o naší rodině myslí. Vžycky všechno tutlala aby se o nás nešířily pomluvy. Nikdy jsem to nechápala. Tohle nešlo utajit. Stejně to všichni už dávno vědí. Sousedy počínaje a všemi ostatními, co ho můžou denně potkat, jak se potácí domů, konče. Mohla se rozvíst. A dle mého to měla udělat už tenkrát když mi byly ty čtyři roky. Raději bych ho neznala a nepamatovala si ho. Ale zase v tom hraje roli spousta faktorů. Když už mu tím několikrát vyhrožovala, byli jsme ještě malí. Sestra plakala a já s bráchou jsme se k tomu nedokázali vyjádřit. A to byl ten problém. Nás se vůbec ptát neměla. Měla to udělat a hotovo. Možná, že tenkrát by nám jako dětem bylo líto, že se nám rodiče rozvádějí, ale časem bychom za to mohli být jen vděční. Kolika utrpění bychom byli ušetřeni. Mohl jít taky na léčení, ale k tomu se nikdy nikomu nepovedlo ho přesvědčit. Nechápu jak může takovýmu člověku, kterej si denně nadělá takovou ostudu z toho, jakej je ožrala, připadá jako daleko větší ostuda jít na léčení. Ale ono by to stejně nepomohlo. Teď už je na to příliš pozdě. Teprve nedávno si máma uvědmila, že už to překročilo veškeré meze, které to překročit jen mohlo a už se nebojí to veřejně přiznat. Trvalo jí to docela dlouho, ale aspoň něco. Ale pořád to není schopná vyřešit definitivně. Já bych se na něj už dávno zvysoka vysrala, vykopla ho a bylo by mi jedno, že by skončil jako ten nejposlednější bezďák. Ale vysvětlovat vám postoj mojí mámy by bylo na další článek. Teoreticky mi to může být jedno, plánuju, že dodělám školu a mizím, protože s tím člověkem, se kterým se už nebavím a dávno ho nepovažuju za otce, žít a trpět dál nehodlám. Protože už tak si z toho odnesu trauma, který mě bude provázet celej život.
Tenhle článek je asi trochu chaotickej, protože se do pár řádků snaží obsáhnout tolik věcí a myšlenek, že to prostě nejde. Ale kdybych měla napsat všechno, co chci, bylo by to zase příliš dlouhé. Proto to možná bude mít pokračování. Dokonce mě napadlo založit takovej malej klub dětí alkoholiků, ne proto abychom si vkládali veselý historky, ale abychom se podělili o trápení, kterému ostatní, co to nezažili, nemůžou tak dobře rozumět. Prostě abychom věděli, že v tom nejsme sami. Je to asi blbost, co já vím, stejně si to moc lidí tady nepřečte, ale když můžou být anonymní kluby alkoholiků, proč bychom my nemohli mít takový malý internetový klub jejich obětí.
A možná že až mě přejde můj momentální vztek z toho, že už zase přišel běhěm dopoledne úplně našrot, všechno to smažu a bude mi to jedno. Budu se soustředit jen sama na sebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 17. prosince 2011 v 16:56 | Reagovat

Našťastie som nič podobné nikdy nezažila a som rada, že s mojim otcom ani nezažijem. Môj otec je najlepší otec, akého som mohla dostať... lenže rodina má vždy dve strany, u nás je tou horšou matka. Ona síce nič nerobí, ale práve, že nič nerobí, (alebo si to neviem vysvetliť) práve preto ju tak nenávidím.
Niekedy mám pocit, že aj v mojej hlave rastie akýsi fatal system error, aj keď netuším z čoho by to mohlo byť (možno fakt z tej trúby, ktorá sa nazýva mojou matkou).
Ale mať takého otca ako ty, tak ho už dávno zabodnem nožom a radšej si odsedím vo väzení ako by som sa naňho mala pozerať a počúvať ho.
A tvoja mama nespravila dobre, že neodišla.. ale čo ja do toho mudrujem, do takéhoto problému nemôžem vidieť.

2 Fan Fan | 17. prosince 2011 v 20:59 | Reagovat

Vím jaký to je, když přijdeopilej táta domů. Není to nic příjemnýho a nikomu bych to nepřál. Vím jak Ti asi je a doufám, že to nějak zvládneš.

3 onni onni | Web | 17. prosince 2011 v 21:42 | Reagovat

Ja neco takoveho sice nemam na taliri kazdy den jako ty, ale mozna prave proto je to pro me o to horsi.. proste u nas v rodine se chlasta, dycky se chlastalo, byl to znak toho, ze jsou vsichni v pohode a ze se umi bavit. Joo, dneska se jde na ples, to se zas zryjem, dneska se jde na akci, to zas bude rano kocovina.. Takze ze zakladniho pohledu to zadny problem neni. Ale co alkohol muze udelat s clovekem, jeho psychikou i telem, jsem videla casto.. to je taky duvod, proc ja dneska nepiju vlastne skoro vubec.. parkrat se stalo, ze to tatka prehnal, ale on nema ani tak konflikty s mamkou, jako spis se mnou. Mozna je to tim, ze jsme si hrozne podobni a ze jsem jeho prvorozena a nikdy pro nej nebudu dost dobra, jelikoz nesplnuju jeho predstavy.
Stve me to, jak se celkove v CR lidi koukaj na abstinenty jako na blbecky. Chlap co raci sedi doma nez aby chodil na pivo do hospody je proste divnej. Joo, pivoo, tak si dame jedno, dve, tri.. pohodaa, jsme supeer.. to, ze do toho lezou prachy, ze v te hospode pak clovek travi veskery volny cas a ze mu to proste meni osobnost, to nikdo nevidi.
Rikam tomu kryptoalkoholismus. Rikam tomu tak proto, ze si myslim, ze jsem mu sveho casu propadla taky, a pritom o tom nikdo v mem okoli nemel ani paru. Jo, v puberte clovek dela blbosti, pak hlavne taky na vysce, kdyz cloveka uz nikdo nehlida.. ale vsechno ma sve meze a tyhle je celkem lehle prekrocit..

4 elysia elysia | 18. prosince 2011 v 10:11 | Reagovat

[1]: ne, mas pravdu, mela ho vykopnout..mas stesti ze mas aspon tatu v pohode. ja prave ani s mamou nevychazim tak abych si rekla, ze aspon jeden rodic je skvelej. s ni je to zas ale neco jinyho, je v hodne nazorech dost rigidni a za zadnou cenu nediskutuje, proste co rekne nebo co si mysli je pravda a hotovo. kolikrat jsem na ni byla fakt dost nastvana, ale na druhou stranu je tezky se s ni o necem prit, kdyz prave vim, cim si sama prosla a tak ji jeste ja nechci pridelavat starosti..ale to je slozity..

[3]: to je presne ono, jakmile sedis radsi doma nez abys sla do hospody, tak se potazes s vysmechem a s poznamkama o slabostvi a podobne. machr je ten kdo dokaze chlastat celou noc, nejlepsi historky jsou o tom kdo se kde poblil a co si kdo nepamatuje..nerikam, ze i ja jsem se timhle zpusobem nebavila a nepripadala si strasne cool, kdyz vydrzim chlastat az do rana, ale uz me to taky preslo..obcas naka akce nevadi, ale uz v te hospode nepotrebuju travit kazdej vikend. nekdo by se mozna divil, ze jsem k alkoholu mela sama takovej kladnej vztah, kdyz jsem videla od malicka, co to s lidma dela, ale to je zase ta sebedestrukce. jednu dobu jsem myslela, ze tak skoncim taky, ze tomu vlastne nejde ani uniknout a ze emile zola mel sakra pravdu. kdyz jeho matka chlastala, on chlasta, tak me to ceka nevyhnutelne taky..ale ne, nechci v tomhle bludnym kruhu pokracovat a jednoho dne zjistit, ze me moje deti nenavidi, tak jako ja ted jeho

5 absurdni-asenath absurdni-asenath | Web | 18. prosince 2011 v 14:40 | Reagovat

Obdivuju tě, že jsi o tom napsala. Je dobré přiznat to hlavně sobě. Znám mnoho lidí, kteří tyhle skutečnosti skrývají a dělají, že nic (viz moje maminka a moje bulimie) a to je mnohem těžší se s tím jakokoliv vypořádat. Jsi skvělá, že to zlvádáš. A ano, dle mě to zvládáš. Necítíš se sice skvělě, ale žiješ, umíš o tom racionálně přemýšlet a sama do toho určtiě nespadneš. Tedy - zvládáš to skvěle. Všechna čest.
Každá rodina má své mouchy. V případě mých rodičů je to letitý problém nevěry, opuštění rodiny, hádky, rozvod, hádky o děti, sahání si na život etc... Přesto si obě můžeme být jisté, že v našich vlastních životech budeme lepší. Ať si říkají genetici, co chtějí :)

6 elysia elysia | 18. prosince 2011 v 15:43 | Reagovat

[5]: diky za povzbudiva slova:) me prave nedela problem to priznat, nedela mi problem komukoli na rovinu rict ze muj fotr proste chlasta, mozna jsem se to naucila prave diky tomu, ze mama to tak dlouho tutlala a delala pred ostatnima jakoby nic i kdyz bylo jasne, ze to vsem musi byt jasne..nevim proc bych to mela ja nebo ona tajit, neni to nase ostuda, to on by se mel stydet..zastirani problemu a delani jako by se nic nedelo jeste nikdy nic nevyresilo, mrzi me ze tvoje mama to tak taky dela, mozna ma proste strach si to priznat, ale snad ho prekona. taky ti drzim palce a verim, ze my budem lepsi:)

7 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 19. prosince 2011 v 16:48 | Reagovat

Moje mamka kdysi potřebovala na psychoterapii právě proto, že babička vždycky dbala až puntíčkářsky na to, co řeknou sousedi atd. S tátou se znai už tehdá nějakých pět let a neustále je nutila do svatby...
Táta se taky rád napie, jeho každodenní snídaně je panák slivocice, nicméně za celý svůj život jsem ho opilého viděla jednou a má takovou tu vtipnou opici. Je mi líto, že s tvým tátou to je jinak.Držím palce, tobě i mamce. :)

8 Lili Lili | 20. prosince 2011 v 10:22 | Reagovat

Můj děda byl alkoholik a můj strýc taktéž a ještě býval agresivní. Jednou jako malá, když mě měla babička hlídat se takhle vrátil domů a snažil se zabít dědu. A prakticky od té doby jsem traumatizovaná a bojím se opilích lidí a k alhokoholu jako takovému mám odpor.
A popravdě, když jsem jednou u vás spala před posledním zvoněním, tak jsem probděla celou noc a poslouchala tvého tátu, protože se prostě už bojím.
Anežka prý taky prakticky utekla.

9 Lili Lili | 20. prosince 2011 v 10:23 | Reagovat

[8]: Vlastně jsem čekala, kdy o to promluvíš..

10 elysia elysia | 21. prosince 2011 v 17:29 | Reagovat

[8]: vidis, i ty o tom vis..to me treba taky stvalo, ze jsem si nemohla ani kolikrat pozvat kamaradky na prespani, protoze se mama stydela, ale mozna je to dobre, este by z toho taky nespaly..
ten absolutni odpor ti asi zavidim..

[9]: proc? blog jsem primarne nezakladala s tim, ze si tu budu vylivat svoje mindraky a traumata, protoze mam obecne tendence resit si svoje problemy sama a moc do toho nikoho nezatahovat

11 Nebožka Nebožka | Web | 21. prosince 2011 v 17:56 | Reagovat

Jsem ráda, že jsem tohle nikdy nemusela zažít. Ale napadá mě, že tvoje maminka je na to možná už tak "zvyklá", že i když ji to trýzní (a ostatní samozřejmě taky), tak se toho prostě nedokáže zbavit. To je věčná lidská chiméra, o které já sice nic nevím, ale o to děsivější je si o tom číst s vědomím, že to nejsou báje, ale že se ton skutečně děje.
Kéž bych mohla nějak způsobit, aby tvoje máma dostala sílu a odhodlání to utnout. . .

12 Lili Lili | 22. prosince 2011 v 10:22 | Reagovat

Protože právě z těch článků, co jsi psala, jsem věděla, co za tím doopravdy je a tušila jsem, že jednou to překročí tu hranici a vypíšeš se z toho.
Ono je toho víc proč nepiju alkohol. Jednak je mi z něho okamžitě špatně, pak taky ten odpor a navíc mám pocit, že mám geneticky daný závislosti. A vzhledem k tomu, že děda byl i gambler, tak mám kolikrát i strach si koupit los :-D Jsem případ sama o sobě.

13 elysia elysia | 22. prosince 2011 v 18:33 | Reagovat

[12]: jenomze to neni jedninej problem proc mam z domova obcas depky, takze by to bylo na hodne dlouhatanskej clanek kdybych chtela posat celkovou rodinnou situaci a co vsechno me dohani k silenstvi, takze vetsinou proste spis napisu, ze me to tu proste stve a je to shrnuty a me to staci...ale treba to tu casem rozeberu cely

14 veruce veruce | Web | 23. prosince 2011 v 15:59 | Reagovat

Tohle znám a jsem ráda, že to zůstalo daleko za mnou (buší usilovně na dřevo, aby to tak i zůstalo). Mít v rodině alkoholika je neskutečná zátěž pro všechny členy rodiny. Řešení se ale hledá špatně, dostat někoho na odvykovku, která stejně nemusí vyjít, v jisté fázi nejspíš ani nemá smysl. Jako jediné řešení opravdu vidím jedině rozvod... Přeji pevné nervy a když to půjde, házet toho co nejvíc za hlavu.

15 banalite banalite | Web | 31. ledna 2012 v 11:20 | Reagovat

Vykopnout takový lidi! Je to smutné, že ničí život sám sobě, ale je nepřípustné, aby ho ničil vám. Myslím, že ten klub dětí alkoholiků je výbornej nápad. Kdyby se to skutečně dostalo i do psychoterapie, bylo by to báječný. Jak sama říkáš, nějakou terapii by si potřebovala. Nějakou radu, jak se tomu psychicky ubránit.
Škoda, že se o lidi začíná pečovat, až když jim z toho definitivně hrábne a sami z toho podlehnou nějaké duševní poruše nebo závislosti.
Je mi tě líto, drž se!

16 Lúmenn Lúmenn | Web | 15. února 2012 v 15:22 | Reagovat

Znám něco podobnýho, akorát se nikdy otec nezrušil tak, aby mamce ublížil jinak, než psychicky. Dneska už jsou ale oba šťastně rozvedení a je jim fajn:)

17 *X* *X* | E-mail | 20. února 2012 v 23:35 | Reagovat

Já mám rodiče rozvedené od malinka. Byl mi jeden rok. Při hledání tatínků se máma sekla a přivedla si alkoholika. Jako památka nám zde zůstal velký ďůlek ve dveřích od ložnice.. to jak se před ním máma zamkla. Já jsem měla tohle dříve i ze strany dědy, který když přišel z hospody, vyhrožoval třeba, že to tu podpálí a že mi zapálí plyšáky či zabije psa..na mojí babi pořád ječel a někdy ji uhodil.. Já tam musela jezdit každý víkend.. Pamatuju si i že jsem asi v osmi letech myslela na to, že ho zabiju a vymýšlela způsoby jak to provézt. Pak přišel do důchodu, zklidnil se a do hospody nemůže. Pak mám tetu feťačku.. Má pět dětí a to hlavně proto aby nešla do vězení. Teď tam momentálně ale je. Dvě děti jsou v děckém domově a ostatní po příbuzenstvu. dva měsíce u nás bydlela. Nechávala mě tu s novorozenětem. šla sem totiž hned z porodnice. Ono pořád brečelo a já nevěděla co mám dělat, řekla mi, že ho nesmím položit, takže jsem asi  hodinu a půl držela řvoucí dítě. Bylo mi 12 a uvědomila jsem si, že ji nenávidím. Ve škole jsem nikdy nezapadala. Byli jsme třída snaživek a já neuznávala autority a když mě někdo naštval kousla jsem ho, protože jsem si hrála na tygra. Můžu o sobě taky s radostí říct, že psychicky na tom nejsem nejlíp. Mám vražedné sklony a strach z chlapů.  Přeji ti aby tvuj otec zmizel z tvého života a ty sis do něj už nikdy někoho takového nepustila.

18 elysia elysia | 28. února 2012 v 14:57 | Reagovat

[17]: vim, ze ve srovnani s jinyma si v podstate nemam na co stezovat, tys to mela asi taky hodne tezky..snad se nam obema uz smula na takovy lidi bude vyhybat

19 *X* *X* | 4. března 2012 v 18:07 | Reagovat

[18]: Nemyslím, si že by jsi měla měnší problémy než já =) Napsala jsem svůj příběh aby jsi neměla pocit, že jsi v tom sama =)

20 elysia elysia | 10. března 2012 v 16:03 | Reagovat

[19]: ja vim, diky...spis jsem to myslela tak, ze jsou na tom nekteri i hur, nekdy je clovek na dne a pak si uvedomi, ze sice jsou veci, co ho nici, ale ze by mohlo byt hur a ze dokud ma silu tomu vzdorovat, tak je na tom v podstate jeste dobre:)

21 *X* *X* | 21. března 2012 v 22:23 | Reagovat

[20]: máš k tomu dobrý přístup jsi silná jen tak dál =)

22 dominika dominika | E-mail | 13. července 2014 v 20:11 | Reagovat

mama tot zazivala.. a teraz je z nej hrozny clovek.. mam ju velmi rada a uplne chapem jej starostlivost.. chce mne a sestre dopriat vsetko co sa len da a niekedy to az prehana a trpi depresiami pretoze jej psychika je na hovno a ja som to po nej zdedila.. dost na hovno tiez

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama