Prosinec 2011

Psychotická

19. prosince 2011 v 14:27 | Elysia |  Básním
Zase po delší době pár veršů, tentokrát trošku psychotický výplod..

Jsem psychicky narušená

17. prosince 2011 v 14:41 | Elysia |  O mě
Přestože tvrdit o sobě něco takovýho je dneska in, tohle není žádná snaha se zviditelnit. Já opravdu nejsem v pořádku. Necítím se tak. Možná nejsem natolik narušená, aby mi mohla být přiřazena nějaká diagnóza nebo abych se s tím musela léčit (ačkoli přiznávám, že nějaká psychoterapie by mi prospěla). Ale v pořádku prostě nejsem. Chcete vědět proč? Ten důvod je můj otec. Kdo žije s alkoholikem, bude vědět o čem mluvím. Nepíše se mi o tom snadno, ale chtěla jsem to udělat už dávno. Všechno to začalo už hodně dávno. Vlastně co si pamatuju, což může být od nějakých 4 let. Pamatuju si jak jsem se schoulená pod peřinou, třesoucí se strachy, modlila, aby přestal křičet. Aby dal mámě pokoj. Aby ji přestal mlátit a nadávat jí do kurev. Bůh moje prosby nevyslyšel. A tak to šlo pořád další roky..Máma se za to možná styděla, ale každopádně se to před svým okolím snažila tutlat. Až jednou, to už mi bylo tak osm devět ji zase mlátil ale podařilo se jí dostat k telefonu a strach překonal stud. Zavolala dvěma známým. Vlastně to byli jeho kámoši, co ho pravidelně ožírali (možná proto volala právě je, aby viděli, co způsobujou). Jenomže oni pořád nejeli a já už to nevydržela, chtěla jsem zasáhnout, i když jsem absolutně nevěděla jak. Vyběhla jsem z pokoje, ale to už přijeli ti dva a vedli ho pryč. Ale on se ještě otočil a viděl mě, jak tam stojím na schodech. Možná to bylo tím, že si uvědomil, že jsem to všechno slyšela, možná mu ti dva tenkrát domluvili, každopádně od té doby ji nebil. Ale chlastal dál. A nadával. Tak to šlo dalších pár let až se zase osmělil a chtěl na ni opět vtáhnout ruku. To už jsme byli ale zase starší a tak jsme ho já i brácha zadrželi. Zkusil to pak ještě párkrát, ale už neměl šanci. Od tédoby už zase "jen" chlastá a nadává. Ale je to pořád horší. Intenzita i frekvence opileckých příchodů domů se stupňuje. Ten bordel, co je schopen udělat, co se po něm pak musí uklidit, nehledě na to, co všechno si vyslechnete. Někdy je schopen se zrušit už během dopoledne, přijít se domů vyspat a večer to stihne ještě jednou. Všichni už jsme jak rodina paranoiků jak si schováváme peníze, protože by byl schopnej, jak se říká, okrást i vlastní babičku o poslední halíř. Mohla bych napsat knihu o tom, jaký to je s někým takovým žít, o bludném kruhu beznaděje a utrpení, ale na to teď nemám sílu..
Nabízí se samozřejmě otázka, proč to všechno trpíme? Odpověď už není tak jednoduchá. Mojí mámě vždycky strašně záleželo na tom, co si kdo o ní nebo o naší rodině myslí. Vžycky všechno tutlala aby se o nás nešířily pomluvy. Nikdy jsem to nechápala. Tohle nešlo utajit. Stejně to všichni už dávno vědí. Sousedy počínaje a všemi ostatními, co ho můžou denně potkat, jak se potácí domů, konče. Mohla se rozvíst. A dle mého to měla udělat už tenkrát když mi byly ty čtyři roky. Raději bych ho neznala a nepamatovala si ho. Ale zase v tom hraje roli spousta faktorů. Když už mu tím několikrát vyhrožovala, byli jsme ještě malí. Sestra plakala a já s bráchou jsme se k tomu nedokázali vyjádřit. A to byl ten problém. Nás se vůbec ptát neměla. Měla to udělat a hotovo. Možná, že tenkrát by nám jako dětem bylo líto, že se nám rodiče rozvádějí, ale časem bychom za to mohli být jen vděční. Kolika utrpění bychom byli ušetřeni. Mohl jít taky na léčení, ale k tomu se nikdy nikomu nepovedlo ho přesvědčit. Nechápu jak může takovýmu člověku, kterej si denně nadělá takovou ostudu z toho, jakej je ožrala, připadá jako daleko větší ostuda jít na léčení. Ale ono by to stejně nepomohlo. Teď už je na to příliš pozdě. Teprve nedávno si máma uvědmila, že už to překročilo veškeré meze, které to překročit jen mohlo a už se nebojí to veřejně přiznat. Trvalo jí to docela dlouho, ale aspoň něco. Ale pořád to není schopná vyřešit definitivně. Já bych se na něj už dávno zvysoka vysrala, vykopla ho a bylo by mi jedno, že by skončil jako ten nejposlednější bezďák. Ale vysvětlovat vám postoj mojí mámy by bylo na další článek. Teoreticky mi to může být jedno, plánuju, že dodělám školu a mizím, protože s tím člověkem, se kterým se už nebavím a dávno ho nepovažuju za otce, žít a trpět dál nehodlám. Protože už tak si z toho odnesu trauma, který mě bude provázet celej život.
Tenhle článek je asi trochu chaotickej, protože se do pár řádků snaží obsáhnout tolik věcí a myšlenek, že to prostě nejde. Ale kdybych měla napsat všechno, co chci, bylo by to zase příliš dlouhé. Proto to možná bude mít pokračování. Dokonce mě napadlo založit takovej malej klub dětí alkoholiků, ne proto abychom si vkládali veselý historky, ale abychom se podělili o trápení, kterému ostatní, co to nezažili, nemůžou tak dobře rozumět. Prostě abychom věděli, že v tom nejsme sami. Je to asi blbost, co já vím, stejně si to moc lidí tady nepřečte, ale když můžou být anonymní kluby alkoholiků, proč bychom my nemohli mít takový malý internetový klub jejich obětí.
A možná že až mě přejde můj momentální vztek z toho, že už zase přišel běhěm dopoledne úplně našrot, všechno to smažu a bude mi to jedno. Budu se soustředit jen sama na sebe.

George Orwel - 1984

4. prosince 2011 v 14:14 | Elysia |  Knihovna
Tahle kniha mě zaujala jako jedna z mála tzv. povinné četby, přesto jsem se k jejímu přečtění bůhvíproč dostala až teď. Respektive jsem ji četla už o prázdninách, ale zařazení sem do knihovny jsem jaksi pozapomněla.
Jde o tzv. antiutopistický román zasazený dějem do fiktivní Oceánie, která je jednou ze tří totalitních mocností vzniklých spojením původních světových států. Tyto tři útvary spolu udržují válečné vztahy, které se časo mění. Jednou je Oceánie ve válce s Eurasií a spojencem s Eastasií, za chvíli je to všechno naopak. Ale protože celému systému vládne a všechno řídí Velký bratr, který se nikdy nemýlí, je potřeba informace třeba i zpětně upravovat. To se děje na Ministerstvu pravdy, kde pracuje hlavní hrdina knihy, Winston Smith. Jeho úkolem je právě opravovat chyby v tisku, to znamená, že vyhledá například staré články o válce s tou či onou zemí a údaje upraví podle současné situace. Všechny důkazy o tom, že to kdysi bylo jinak se samozřejmě ničí a tak nikdo o neomylnosti Velkého bratra nemůže pochybovat. Velký Bratr taky všechno vidí. Všichni jsou neustále sedováni a pod dozorem ideopolicie, která bez milosti zničí každého, kdo se proviní ideozločinem. Ideozločin je jekýkoli prohřešek proti systému, Straně či Velkému bratru a může to být jen pouhá myšlenka, pochybnost, jedno slovo vyřčené ze spaní nebo i projev jakéhokoli citu, lásky, přátelství. Stejně tak jako bylo zakázáno veškeré umění nebo cokoli, co by připomínalo, že lidé dřív žili jinak.
Kromě ministerstva pravdy, systém řídí ještě Ministerstvo lásky, kde jsou vězněni a mučeni ideozločinci a Ministerstvo hojnosti, které řídí veškerou produkci, takže není divu, že je všeho nedostatek a zemi vládne chudoba.
Winston řadu let pracuje poctivě, bez otázek, tak jak si to Velký bratr přeje, ale časem ho začnou nahlodávat pochybnosti, vždyť on sám se podílí na vytváření lží. Chce najít pravdu o tom, jak lidé žili dříve, ale veškeré záznamy jsou pochopitelně zničené a oficiální pravda káže, že Strana tu byla už od prvopočátku a nikdy to nebylo jinak. Winston se stále častěji vypravuje mezi proléty, kteří tvoří sice většinovou, ale zároveň nejchudší část obyvatelstva. Proléti mají ponechánu určitou svobodu, protože jsou považováni za neškodný odpad společnosti. Najde zde také útočiště, kde se může setkávat s kolegyní Julií, do které se zamiluje a která sdílí jeho pochyby o neomylnosti Velkého bratra a správnosti jednání Strany. Společně začnou přemýšlet, jak z toho ven, jestli by se dal systém svrhnout a jak zjistit celou pravdu o historii světa. To ale netuší, že jsou celou dobu sledováni ideopolicií a tak se ocitnou na Ministerstvu lásky.
Nebudu psát jak to dopadlo, ať nechám trochu napětí pro ty, co to ještě nečetli, ale ono stejně nejde až tolik o ten příběh jako o myšlenky v knize vyřčené.
Ačkoli ji Orwel dokončil v roce 1949, nejděsivější na tom všem je, že je i dnes velice aktuální. Celková myšlenka absolutní kontroly nad vším lidským jednáním, vševidoucí oko Velkého bratra, nesmyslnost válek, které slouží jen k tomu aby bylo obyvatelstvo zastrašováno, by se nemohla společnost vyvíjet a aby se tak snáze vláda udržela u moci, to jsou věci, které se nás týkají a straší nás i dnes. Co je celá EU jiného než právě taková Oceánie v zárodku? Snaha pár jedinců všechno řídit, mít absolutní moc všechno kontrolovat. Co je jiného USA? Čím se liší Čína, Severní Korea, Rusko? Možná nemáme obrazovky, které by nás sledovaly čtyřiadvacet hodin denně v bytech, ale přinejmenším k takovému světu směřujeme. Nefandím zrovna nějak konspiračním teoriím, ale o neoprávněném odposlouchávání toho bylo napsáno dost. Stejně jako každé vaše slovo vyřčené na facebooku či kdekoli jinde na internetu může být snadno použito proti vám. A co cenzura internetu? Děsivé, kam až by to všechno mohlo dojít, nemyslíte? Co když i pro nás jednou budou plati hesla:

Válka je mír
Svoboda je otroctví
Nevědomost je síla


Předvánoční rýmování

3. prosince 2011 v 13:47 | Elysia |  Den za dnem
Včera jsem se zvbudila mohutným trhnutím, že mě to vymrštilo až skoro do sedu. Vím, že to bylo něco strašného, ale vůbec si nepamatuju, co se mi zdálo. Možná naštěstí, ale stejně by mě to zajímalo. Takovýhle probuzení se mi totiž stalo zatím jen jednou. To už se častěji budím v slzách a většinou si to pamatuju. Někdy by mě vážně zajímalo jestli mají sny opravdu nějakej smysl nebo je to jen projekce našeho podvědomí, kterému stejně nemůžeme rozumět.
Mám rýmu jako kráva (proto to rýmování v nadpisu, kdo jste čekali báseň, máte smůlu..nebo možná štěstí:D). Permanentně mi teče z nosu a už mě vážně nebaví smrkat..
A nechce se mi vůbec nic. A proto tu sedím a píšu tenhle blábol.
Přestože bych se měla učit. I když jsem si původně říkala, že když si dám až do vánoc pauzu, že si za to nebudu nadávat. Budu. Vím to. Já totiž nikdy nestíhám. A vím, že ani přes vánoce nic neudělám (ruku na srdce, kdo z vás se kdy učil o vánocích?..i když jo, pár takových magorů znám). A pak už bude leden a do další státnice jen dva měsíce, což by se dalo možná zvládnout, kdybych současně nemusela ovšem chodit na praxi. Praxe je fajn. Aspoň byla do té doby, než se mě primář začal vyptávat a já nic nevěděla a tudíž si pak připadala jako naprostej ignorant. Pro to všechno bych se měla učit už teď. V týdnu už jsem s tím začala, ale ty volný víkendy nějak prostě nedokážu pořád využít. Jsem strašněj lempl a flákač. A to jsem dostala z praxe volno i na čtvrtek a pátek, protože měli ohlášenou akreditační komisi. Tak abych tam neudělala nějakej průser a ostudu:D. A já se neučila. Místo toho jsem byla nakupovat dárky. Což už ale bylo taky potřeba a konečně jsem klidnější, že už většinu mám. Vtipné bylo, když jsem koupila obrovskýho plyšovýho medvěda a neměla ho kam dát, tak jsem pak zbytek dne chodila po Olomoucu s medvědem v podpaží. Nejvíc to lákalo malé děti ("Mami, koukej, jakýho má ta paní míšu!") a starší pány ("Slečno, vy máte ale velkýho medvěda."). A ve všech to budilo úsměv, připadala jsem si jak ježíšek. Říkala jsem si, že s ním takhle budu chodit častěji, aby se lidi víc usmívali:). Ale stejně mě ta vánoční nálada ještě tak nějak úplně nepřepadla. Možná právě proto, že až budou vánoce, dostaví se i ten pocit,že už je pozdě a už bych s tím učením fakt měla pohnout. Nebo je to tím, že ještě nesněžilo. Ačkoli jsem spíš milovník teplejšího počasí a když zimy, tak radši suché, než se brodit v břečce, přece jen ten první sníh své kouzlo má.
Taky se mi zase vrací myšlenky na to, jak to všechno bude za rok. Když vidím, jak to v praxi doopravdy chodí. Jak rychle člověk přichází o iluze..Ale tím se samozřejmě nemá smysl trápit, když mě čekají ještě tři státnice a kde já frajerka beru jistotu, že je vůbec udělám?!:D Ale taky se na to částečně těším. I když jsem spíš člověk, co nemá moc rád změny, na tyhle, i když nevím jaké budou, se začínám těšit. Protože to, jak žiju teď, mě nebaví. Nebaví mě chodit praxi, i když jsou na mě hodní a vstřícní, protože tam toho stejně nemůžu moc dělat. Nebaví mě nemoct se sama rozhodovat. Nebaví mě trávit tam čas, za kterej nic nemám. Nebaví mě nemít vlastní přisun financí a nebaví mě být doma. Je na čase vyletět z hnízda:D.
To mi připomíná, že jsem si pořídila na rozptýlení anduláka, kterej zatím nemá jméno, ale bzro mu snad věnuju vlastní článek, protože je tak krásnej, že se prostě musím pochlubit jeho peřím:D.
Ale už mě z té rýmy bolí i hlava, takže si jdu uvařit čajík a zalízt do postele s knížkou..nebo s učebnicí?:D