Listopad 2011

O prodavačkách

19. listopadu 2011 v 16:42 | Elysia |  Postřehy, úvahy, názory
Už si zase musím postežovat. Vím, už je to potřetí za sebou, ale tak nějak mám v hlavě prázdno, tak jen komentuju, co mě potkává a co mě štve, takže nečekejte nic jiného, než zas jeden zbytečnej článek o ničem. Tentokrát se budu věnovat paním prodavačkám (i pánům prodavačům, ti jsou na tom úplně stejně, ale je jich podstatně míň, tak to budu brát v ženským rodě). V poslední době se mi pořád častěji stává, že když přijdu do obchodu, nezáleží na druhu, pozdravím a prodavačky se můžou rozplynout jak mě přesladce vítají, až z toho bolí zuby. Ale když odcházím aniž bych si něco koupila, většinou už mi na pozdrav ani neodpoví a když už, tak úplně jiným tónem. To se mi stalo zrovna nedávno, když jsem bez pořízení odcházela z jednoho papírnictví. Přede mnou šla paní, co nakoupila, a té prodavačka odvětila "na shledanou" tak vřele a mile stejně jako všechny vítala. Mě pak sice taky odpověděla, ale tak, že to "nashle" sotva procedila mezi zubama. Ale jsou i opravdu milé paní prodavačky.Třeba jedna postarší dáma v jedné místní galanterii. Ta nejen, že hezky zdraví, ale vždycky vám se vším poradí, nabídne alternativy a najde řešení, které je opravu ve vašem zájmu. Jiní se taky můžou často přetrhnout, ale jen aby vám vnutili, ten nejdražší výrobek, co mají zrovna na skladě. Zkrátka to je taková ta milá babča ze staré školy. Ale nechci křivdit mladším, i mezi nima se najdou vzácné případy těch slušných. Zase je to individuální. Stejně tak neplatí, že by všechny starší měly nějaké vychování. Teď jsem si třeba vzpomněla na takovou..no prostě čarodějnici, to jinak ani nejde říct, která prodává v druhém papírnictví, co se u nás ve městě vyskytuje. Ta by si snad pro korunu opravdu nechala vrtat koleno. Ke všemu je protivná a nadevše uražená a vysoce dotčená, když si dovolíte přijít něco reklamovat. To z vás ještě udělá kreténa, co si nemá kupovat vrtulník na ovládání, když se nespokojíte s tím, že vám lítá hlavně po zemi, občas se vznese i pár centimetrů, ale většinou se jen točí dokolečka. A jakýho blbce z vás teprve umí udělat, když si jdete koupit náhradní tuhu do propisky, to byste nevěřili. Vždycky si říkám, že už tam nepůjdu, ale bohužel často nemám na výběr.
Šikmoocí vlezlouni jsou pak kapitola sama pro sebe. Vůbec, nemám ráda, když za mnou někdo pořád lozí a ptá se jestli mi může poradit, pomoct, když vidí, že si prostě jen prohlížím. Když budu něco konkrétního chtít, tak se jich snad zeptám sama, ne? Eště víc, mě pak štve, když řeknu, že ne, že se jen dívám, ale oni mi stejně furt visí za zadkem a sledujou maždej můj krok. To mě fakt znervózňuje.
Ale ono je to tak všude, s úředníkama, s doktorama, zkrátka ve všech profesích, kde se musíte setkávat s lidma. Mělo by být sice automatické, že v takovém postavení byste se měli náležitě chovat, ale vždycky to nakonec záleží jen na jednotlivci a jeho charakteru.
A tradiční otázka na závěr. Jaké máte zkušenosti s prodavači a prodavačkami vy? Chvají se k vám jako k zákazníkovi dobře nebo máte spíš špatné zkušenosti? Podělte se o ně:).

Banda línéch tlustoprdů

12. listopadu 2011 v 15:29 | Elysia |  Postřehy, úvahy, názory
V úterý jsem byla po měsíci zase v Hradci. Odbyla jsem si státnice, sešla se s kámoškama, ale než mi pak jel vlak domů, tak mi zbývalo ješte trochu času. Rozhodla jsem se čekání na nádraží nahradit bloumáním po jednom z takových těch obchodních center, kde najdete všechno od předraženýho hračkářství až po všechny ty typické řetězce nabízející zejména mladým slečnám poslední výkřiky módy. A tohle centrum má 2 patra. Hádejte, jak se asi dostanete do vyšší etáže budovy? Ne po schodech, ani po jezdících schodech nebo chcete-li eskalátoru, nýbrž po jezdícím pásu, aby se i maminy s kočárkama pohodlně dostaly k dalším možnostem nákupu. Pomineme tyhle okočárkované maminy a důchodce o berlích, kterých tam je stejně asi tolik jako metalistů na baletu, protože se asi težko půjde bábi s fofrklackama vyšňořit do Tally Weijl. Nebo si snad půjde nechat udělat dlouhatánské gelové nechtíky aby byla náležitě in? Hádáte správně, že ne. Když tedy vyřadíme nemohoucí, nechodící a tlačící těžká břemena, zbyde nám z množiny všech, kteří se tam vyskytujou, pořád většina, kterou tvoří převážně mladý holky, sem tam ňákej nagelovanej borec, ale taky ženský středního věku výjimečně i s doprovodem manžela, náležitě otráveného z nakupování. A co mají tihle všichni dohromady společného? Ano, tentokrát hádáte správně - jsou líní jako vši. Jakmile nastoupí kdokoli z nich na onen pás, co je bez námahy vynese do dalšího patra, jako by ochrnuli. Jako by se po tom pásu nedalo normálně chodit. A tak tam stojí a vezou se opravdu "závratnou rychlostí" dokud nedorazí tam, kde už se zase musejí po svých. Kolikrát mám pocit, jako by je to až bolelo, vůbec se pohnout. Viděli jste Wall-eho? Jsou přesně jako ti lidi na té lodi. Jen si vezou svoje pupky a čekají, až se jim všechno naservíruje až pod nos. Což o to, kdybychom byli národ štíhlých vitálních lidí asi by mě zarazilo jen to, že takhle marní čas. Ale vzhledem k tomu, že většina těch lidí, co se veze má minimálně pár kilo navíc, by jim neuškodilo, kdyby si ty svoje tlustý prdele jen nevozili, ale taky se aspoň občas trochu pohnuli. Někdo může namítnout, že těch pár kroků už je stejně nespasí, ale na to já namítnu, že je to ani nezabije. A stejně jde spíš o ten princip. Když mám na výběr, tak zvolím schody normální a ne ty jezdící a když už na výběr není, tak i po nich šlapu nahoru než abych tam jen tak stála..teda pokud mi to dovolí situace a není ten eskalátor zarvanej lenochama. A tak je to tady vlastně se vším. Nejlíp si všechno nechat přinést, dovézt, i do sámošky za rohem jet autem a místo procházky čučet na televizi. Neříkám, že já jsem bůhví jakej sportovec, převážnou většinu času taky sedím na zadku protože se učím a když ne, tak jsem z toho tak vyčerpaná, že se na nic nezmůžu, třeba teď když jsem v úterý udělala ty státnice, byla jsem tak vyřízená, že jsem celou středu i čtvrtek strávila až nechutně líným flákáním. Ale tohle mi nikdy nevydrží moc dlouho, začnu si připadat jak pomalu hnijící mrtvola. Pak už musím něco dělat a tak jsem včera vyrazila na nákupy do Olomouce. Moc jsem sice nepochodila s dárkama, ale koupila jsem si aspoň boty:). Nicméně jsem aspoň chodila několik hodin v kuse a měla pak pocit, že konečně zas něco dělám, že se hýbu a žiju. Ale opět jsem byla nucena využít eskalátor. Opět ten samý problém. A i když jsem za ten den byla už úplně uchozená, stejně mě to nebaví tam jen tak stát. No musela jsem. Přede mnou fúra lidí, co by jim asi upadly nohy, kdyby těch pár kroků udělali a tak jsem se jen vezla a připadala mi ta jízda nekonečná a přišlo mi, že kdyby v tu chvíli vypadl proud, ti lidi by tam stáli dokud by zase někdo nenahodil pojistky. Ne nikam jsem nespěchala, ani nejsem přehnaně akční, jen prostě nevidím ten smysl v tom si tam postát. To je jako byste se najednou zastavili na ulici a chvíli jen tak stáli, protože..proč by to vlastně někdo dělal? Radši to utnu než se začnu opakovat. Jen se zeptám, jak to máte vy? Taky se rádi povozíte nebo vás to zdržuje a rozčiluje jako mě?