Říjen 2011

Fenomén hrající kapsy

26. října 2011 v 20:11 | Elysia |  Postřehy, úvahy, názory
Určitě to všichni znáte, jistě jste je už potkali nebo s nimi měli tu čest v MHD či ve vlaku. Jsou totiž všude. Kdo? Já jim říkám zjednodušeně vyhrávající dementi. Za letních měsíců se sice vyznačovali tím, že mobil nosili přímo v ruce, ale když se teď ochladilo, mají ho spíš v kapse i s rukama, aby jim náhodou neumrzly. Řeč je samozřejmě o osobách pochybné inteligence, jejichž hlavním poznávacím znakem je, že ať se hnou kamkoli, musí u toho mít puštěnou hudbu. To by samo o sobě bylo ještě normální, ale oni si neumějí jako normální lidi, napíchnout do mp3ky nebo do mobilu sluchátka. Tihle musejí bůh ví proč otravovat všechny kolem. Když je jeden, nechápu, proč si ty sluchátka nemůže nasadit, když je jich víc, dobře, pustí to nahlas, aby to slyšeli všichni, ale zase když je jich víc, tak se spolu baví a pak se s tou hudbou akorát překřikujou. Ještě se to dá snýst, když jde takovej mamrd proti vám, takže se jen minete, ale když máte nedejbože stejnej směr a on vás pořád pronásleduje a za zádama vám furt zní ty jeho srance, tak máte chuť být agresivní. Úplně nejhorší je pak situace v dopravních prostředcích, kde tomu prostě nemáte jak utýct. Jednou se mi stalo, že jsem sama poslouchala mp3ku, samozřejmě se sluchátkama, a i když jsem to měla na plný koule, stejně se mi do toho prolínal ňákej dementní hip hop (nic proti, ale to, co tam měli oni, bylo fakt dementní). A co teprve, když nemáte ani ten vlastní prostředek, jak si zacpat uši a musíte pak poslouchat něco, co se vám vůbec nelíbí. A to není jen problém toho, že těm kokotům většinou hraje hudba, kterou já neposlouchám, vadilo by mi i kdyby si takhle pouštěli třeba punk nebo metal. Opět běžná situace, kdy jedete třeba vlakem a opakujete například něco ke zkoušce nebo si jen chcete číst knížku, pospat si, cokoli... Můžete protestovat, že ve vlaku je i tak hluk, ale to mi nevadí. Takový indiferentní šum neruší tak jako když si tam někdo třeba dokonce až na druhým konci vagónu začne pouštět nějaký vlezlý diskofilní úchylárny. Že jsou lidi bezohlední, sebestřední a blbí vím, ale tohle mě vážně vytáčí. A vím, že nejsem sama. Třeba těm imbecilům s plochým kšiltem jsem hezky vynadala a všichni spolucestující v trolejbuse byli očividně rádi, že někdo nahlas řekl, co si myslí i oni. Bohužel jinak se ale málokdy najde někdo, kdo by se ozval. Tohle umění už ovládají jen důchodci:). Ti se občas ozvou, jenomže ty nikdo zase neposlouchá. Degén s uhrem na nose se akorát zasměje a jeho kumpán s mastnýma vlasama slepenýma gelem to akorát ještě zesílí. Nechápu, kde se bere v lidech taková arogance...anebo jo chápu, ale to už bych se musela pustit do další úvahy na téma rodiče a výchova..

Sraz vzpomínek

16. října 2011 v 14:39 | Elysia |  Den za dnem
Včera jsem byla na srazu se spolužákama ze základky. Vtip je v tom, že jsem šla po páté třídě na gympl, takže jsem až na dva lidi ty ostatní viděla poprvé po čtrnácti letech. Původně, když přišlo pozvání, jsem myslela, že tam ani nepůjdu. Taky co bych tam dělala, když jsem si je pamatovala akorát jako děcka a v podstatě je neznám. Pak jsem si ale řekla, že by to mohla být i sranda a že když se tam na chvíli ukážu tak nic nezkazím a vždycky můžu odejít. No probíhalo to jak jsem si myslela. Přišla jsem když už jich tam kolem stolu sedělo tak dvacet a na první pohled jsem kromě jedné holky nepoznávala vůbec nikoho. Tak jsem si sedla a zatímco ostatní živě diskutovali a vykládali si, jak se těch 10 let co odešli ze základky měli, jsem se snažila si vybavit, kdo je kdo. Naštěstí pak dorazil jeden spolužák, se kterým jsme se náhodou potkali už tak před rokem v hospodě a tak nějak jsme zjistili, že jsme spolu chodili na základku a jelikož je to naše společná oblíbená hospoda, potkávali jsme se tam pak častěji. Díky němu jsem si tam pak nepřipadla tak úplně mimo. Taky mi objasnil, že ty lidi, který nepoznávám ani poznat nemůžu, protože byli z jiných tříd a ty jsem až na výjimky moc nestihla poznat. Byl to vlastně sraz celýho ročníku a z té naší třídy tam bylo lidí jen pár a ty jsem víceméně po chvíli poznala. Někteří se zmenili hodně, někteří zůstali pořád stejní. Nakonec jsem s každým z nich prohodila aspoň pár slov a ve výsledku to nebyla taková katastrofa jak jsem čekala. Ale nepíšu to jen proto, abyste si přečetli jak jsem včera trávila večer. Jde hlavně o to, co to ve mě vyvolalo za vzpomínky. Oni vzpomínali na to jak na druhým stupni chodili za školu a kouřili, ale mě se vybavily vzpomínky na dětství. Jak jsme se se spolusedící kámoškou mlátili pravítkama s klukama, co seděli za náma. Jak jsem do školy a ze školy chodila s klukama, co měli stejnou cestu a jak jsme prožívali takové ty první dětské lásky. Pamatuju si jak mě jeden pořád tak otravoval, až jsem mu jednu vrazila, že mu tekla krev z pusy, jak po mě druhej loudil rady, co má koupit za dárek holce, co se mu líbila. Jak mě další z nich doprovázel až k naší bráně a pak když jsem už šla domů mi tam nechal zastrčenej papír se vzkazem, že mě miluje:). Ten pak našla máma, když se vrátila z práce a měla z toho srandu. Jak jsme se vždycky s kámoškou ve třetí třídě v nudných hodinách češtiny přihlásily, že potřebujem na záchod a pak jsme tam bez povšimnutí vydržely kecat až do konce hodiny a někdy to bylo fakt dlouho. Jak jsme záviděli spolužačce, co měla doma dalmatina, protože tenkrát frčelo 101 dalmatinů, což byl vlastně první film, na kterým jsem byla v kině jen s kamarádkama, bez rodičů. A jak jsme šli bobovat a kamarádka hned na štěrkem posypané cestě zničila úplně nový boby. Jak jsem po škole občas chodila ke kamrádce, co bydlela hned u školy a její rodiče nebývali ještě z práce doma a tak jsme tam všemožně blbly. Jednou jsme si třeba hrály na to, že umíme karate a ona překopla nějaký vzácný kvítko, tak ho slepila izolepou, aby to nebylo poznat. Samozřejmě to bylo první, čeho si její máma všimla, když přišla domů:)..
A pak si člověk uvědomí, že už je to víc než 15 let a říká si, co celou tu dobu vlatně dělal a jak se od té doby změnil. Jak to tenkrát bylo fajn, ale zároveň si vzpomene i na ty horší věci, co se tenkrát děly. A zjistí, že jak ty lidi pozoruje, vůbec je vlastně nezná, nemá si s nima v podstatě ani co říct, ale vždycky budou ve vzpomínkách uložení jako kamarádi z dětství. A když už pomalu přemýšlíte, že byste si to dítě v nejbližších letech sami pořídili, je fajn si vzpomenout, že jste jím taky kdysi byli.

Delfín pro sestru

9. října 2011 v 14:07 | Elysia |  DIY
Sestra měla narozeniny a miluje delfíny, ale živýho delfína bych nesehnala, plyšových má spoustu, má plakáty, hrnek, sošky, dokonce má jednoho vytetovaného na rameni, ale protože i tak jich pořád nemá dost, přenesla jsem jí je i na triko a tak můžu přidat další kousek ze své DIY dílničky a zároveň první, který jsem nedělala sama pro sebe:).


Pár fotek z Osla

7. října 2011 v 12:40 | Elysia |  Norsko
Tak u těchhle ani nevím jestli jsem to všechno fotilá já, asi je něco i dílem ségry (minimálně ta, na které jsem já, že:D), ale na tom už snad moc nesejde..


Norsko - Deníkové zápisky VIII

7. října 2011 v 12:20 | Elysia |  Norsko

8.8.2011

Poslední den. Projeli jsme Lillehammerem a zamířili do Osla, kde jsme se trochu prošli, posilnili, odpočinuli, prohlídli pár Norek, ale bylo to s nima trochu slabší než v Bergenu.(Oslo se mě celkově moc nenadchlo, je tam spousta přistěhovalců, Vašek se na chvíli dokonce ztratil v nějaké černošské čtvrti a všichni mu strašně chtěli pomáhat. Jinak tam taky byla spousta muslimů a všeho možnýho, Nora jste tam pomalu ani nepotkali..prostě nic moc..) Teď už čekáme na letišti, snad to půjde znovu bez problémů.
Tak jsme prošli letištní kontrolou a hrotili to víc než u nás. Vadilo jim o 20ml víc odličovače a Denče se Štěpánem vyhodili krevetové a kaviárové pasty. Denču dokonce i ošahali (řekla bych spíš pro radost než z obavy, že by mohla být teroristka).
Do letadla jsme se nakonec dostali, ale máme zpoždění...stejně nám vlak z Prahy jede až ve 4 ráno...
Přistáváme v Praze a tím naše cesta víceméně končí....OFIFAN!

Vykládala jsem vám o slově "ofifan"? (nevím, jak se to píše) Asi ne...no zkrátka, když jsme vyšli na Trolltungu, chvíli po nás tam dorazila i jedna skupinka Norů a jeden z nich pořád vykřikoval "ofifan, ofifan" a jelikož to bylo asi jediný norský slovo, co jsme za tu dobu pochytili a dokázali ho dokonce i vyslovit, tak jsme ho začali používat. Nevěděli jsme samozřejmě, co to znamená, tak se nám to hodilo do každé situace:). No a když jsme odlítali, potkali jsme na letišti jednoho týpka, co byl Čech a zrovna jel domů na pár dní, jinak v Norsku pracoval jako číšník. No a tak jsme se ho zeptali, jestli ví, co to znamená a on nám pověděl, že je to taková univerzální nadávka asi jako anglické fuck:).


Norsko - Deníkové zápisky VII

7. října 2011 v 11:56 | Elysia |  Norsko

7.8.2011

Ráno bylo sice docela zima, ale než jsme se nasnídali, tak se udělalo i hezky. Odvážlivci Ondra a Štěpán se šli vykoupat do jezera hned ráno, když se oteplilo, odvážily jsme se udělat si pár temp i já s Anežkou. Pocit k nezaplacení. A ta příroda kolem, to se nedá ani slovy popsat. Ještě jsme šli losovat, ale tentokrát jsme žádného lososa ani losku či sobku nevyplašili.(To bylo takový naše hraní se slovama, losovat, znamenalo hledat či pozorovat losy, Norové byli Norci, losi byli lososi, losice losky a sobi byli sobci atd...takhle to zní možná dost dementně, ale my jsme se tím dost dobře bavili:D) Přes den se asi schovávají víc v lese a do mokřin se odvažují jen v noci. Pořád je naděje, že je uvidíme v národním parku Rondane, kam teď míříme. (To jsem si myslela, že když je to národní park, že budem někde v lese, ale tohle zas byla taková trochu pustina..)

Tak procházka po NP se podařila jen způli. Ke konci cesty tam začalo opět pršet, ale to jsme ještě stihli dojít do rekreačního střediska, kde jsme mysleli, že přečkáme déšť, ale nakonec to nevypadalo, že by mělo přestat pršet, tak jsme se v dešti vrátili zpět. Losy jsme sice nepotkali, ale zato jsme viděli divoké křečky. A největší zážitek si odnesl stejně Vašek, protože se tam zamiloval tak do sedmileté německé holčičky (ne opravdu není pedofil, ale ta holčička byla prostě fakt nádherná, jestli z ní jednou nebude modelka tak nevím, kdo jinej by to měl dělat). Ta mu určitě dneska nedá spát, stejně jako včera slečna v červeném, kterou jsme potkali v jednom městečku. Vášovi se celkově trochu změnil původní záměr cesty. Z původní turistiky a obdivování krásy zdejší přírody se stalo obdivování krásy místních slečen s cílem nějakou ulovit (pokud možno aby měla chatu u jezera:D (to byla naše podmínka, kterou jsme mu dali, abysme pak měli kam jezdit na dovolenou:))), ale zatím to dopadá podobně jako když plaší ryby. Teda u té malé Němky měl i docela úspěch, pořád po něm pokukovala, ale na tu si bude muset eště pár let počkat.
Večer jsme zase našli místo v kempu a před zítřejší cestou domů jsme se naposledy dali trochu do pořádku.

Galdhopiggen, Dalsniba a jezero

7. října 2011 v 11:21 | Elysia
Z nejvyšší hory mám jen dvě fotky a to eště jen ze začátku cesty, nahoře to stejně byl jen samej šutr a v tom dešti se mi foťák nechtělo vytahovat..vlastně jo, eště mám fotku jak se snažím přejít jeden úsek, kde byl sníh a led, ale jelikož tam vypadám hrozně, tak vám ukážu jen tu malebnou krajinku:).


Norsko - Deníkové zápisky VI

7. října 2011 v 10:58 | Elysia |  Norsko

6. 8.2011

Ondra zase včera vyhrožoval, že se bude vstávat v 8, ale nikdo to už po předchozích nesplněných výhrůžkách nebral vážně. Dnes nás ale překvapil a opravdu nás brzo začal vyhánět ze spacáků. Dneska to snad nebude tak náročné a taky už zase svítí sluníčko. Jedeme se podívat na údajně nejhezčí fjord Geiranger. Cestou jsme se stavili v Coopu a Denča si koupila pastu z mrtvého zvířete. (byla to krevetová pasta, později si koupila i kaviárvou, což byla zase pasta z rybích miminek...trocha černého humoru:))
Právě jsme viděli losici, rychle se ztratila v lese, snad jich potkáme víc. A taky soba a velrybu:D.

Tak s tím počasím jsem to zakřikla. Dneska nám moc nepřálo, na vyhlídce na hoře Dalsniba jsme přes mlhu neviděli nic, na Trolí cestě taky téměř nic a navíc i pršelo. Aspoň že teď se nám podařilo během krátkého období bez deště postavit stany a uvařit večeři. Pak nás ale opět déšť zahnal do auta a čekáme jestli to přejde. Třeba aspoň dnes půjdeme dřív spát.

Pršet zase na chvíli přestalo, tak jsme se přesunuli do stanu a zahráli si Bang. Vašek se šel mezitím projít a vyplašil pár losů, tak nás tam pak vzal taky a nám se je též podařilo vyplašit. Škoda, že už bylo ale hodně šero a utekli dřív, než jsme si je stačili pořádně prohlídnout.
(Tady už jsem byla asi unavená a nechtělo se mi moc psát, zakempili jsme na nádherným místě u jezera, kde bylo sice milion komárů, ale jinak prostě kouzelné místo, úplně ideální na letní dovolenou...jo mít tam tak ňákou chatku, klidně bych strávila celý léto jen na tom jednom místě!)

Norsko - Deníkové zápisky V

6. října 2011 v 19:12 | Elysia |  Norsko

5.8.2011

Je příjemné se pro změnu vyspat na rovném travnatém plácku. Ke snídani byla včerejší večeře, kterou jsme nestihli. Gulášovka s chlebem nás posilnila na další výpravu. Ondra už se moc neodvažoval nás popohánět, tak si Anežka s Vaškem stihli i zaskákat na trampolíně. Společnost nám ke snídani přišel udělat i obří černej kocour se zmutovanýma palcema. Možná to byl přeměněnej trol (chlupatej ocas měl:)).
Zastavili jsme se v Lomu pro naftu a na informace a teď míříme na nejvyšší horu Norska Galdhopiggen.

19.47

Sedíme v autě a svačíme. Po dalším náročném výšlapu bychom si ale zasloužili určitě větší večeři. Čekáme na Ondru, protože on byl jedinej odhodlanej dojít až na vrchol. My ostatní jsme to vzdali asi hodinu před cílem, protože s každým metrem víc a víc pršelo a foukal studený vítr. Za jiného počasí bychom vrchol určitě zdolali, ale když fouká vítr pod pláštěnku, že přes ni pak ani nevidíte a pod ni naopak zase prší, moc daleko se takhle dojít nedá, alespoň ne v tom šutrovitémm terénu, který se taky pořád zhoršoval. Aspoň si zkrátíme čekání a zajdem do kavárny..
V kavárně jsme si dali kafe/čaj a palačinky/borůvkový koláč se zmrzlinou a Štěpán nás naučil hrát Bang (nejlepší karetní hra, pokud neznáte, doporučuju!:)). Ondra pak dorazil z vrcholu a vyjeli jsme zpátky do kempu, kde jsme povečeřeli kuře na paprice bez kuřete (Vašek byl trochu zklamán, že v instantní pytlíkovce není žádné maso:D). Po pětiminutové očistě (pět minut sprchy za 10 NOKů) jsme si zase zahráli Bang a připíjeli rumem na Ondrovy narozeniny. Ondra sám tak vehementně, že viděl i polární záři. Vašek sliboval, že půjde ráno zase plašit ryby, ale neměl ani kde. Taky mi záviděl čisté tričko, on ty svoje už obrací a trenky z pondělka už popáté (to jsme si z něj samozřejmě jen dělali srandu:)).
Taky jsme při vaření zjistili, že sůl není sůl, ale cukr. Fakt nevím, jestli jsem tak blbá, že jsem to fakt doma spletla nebo mi to vyměnil brácha, ale největší podezření ze záměny stejně budí vašek s Ondrou, i když se k tomu nechcou přiznat. Hlavní je, že solené/ pocukrované špagety a rizoto všem chutnaly:D. A taky si můžem aspoň "osolit" čaj:).
pozn.: fakt jsem to doma při balení spletla, doteď nevím jak je to možné, jindy se mi to nestává, naštěstí to byl hodně málo sladkej cukr, jinak by tím to jídlo muselo utrpět, ale nebylo to vůbec poznat..ať žije nekvalitní cukr:D.

Bergen

6. října 2011 v 18:57 | Elysia |  Norsko
Tak z fotek z Bergenu moc nadšená nejsem, nejdřív jsme to chtěli všechno projít a až pak trochu fotit, problém byl, že už pak pršelo a mě se ani po pravdě moc nechtělo, tak je to takové odfláknuté...

Norsko - Deníkové zápisky IV.

6. října 2011 v 11:46 | Elysia |  Norsko

4.8.2011

11.00

Dneska v noci pršelo, ale i tak se spalo dobře, oheň jsme se ani nesnažili rozdělat, když je to všechno mokrý, ale stejně už "spěcháme" dál. Dnes máme namířeno do Bergenu.

18.45

Odjíždíme z Bergenu, sice se nám teď ke konci trochu pokazilo počasí, ale jinak to vyšlo pěkně. Štěpán nás na rybím trhu pozval na rybí špíz ze 3 různých ryb a krevetek. Jak jsem v to zpočátku neměla moc velkou důvěru, tak to nakonec bylo úžasné.
Češi tu asi nejsou úplnou vzácností, protože spousta lidí od stánků uměla i pár slov česky. Pravda, někteří jen ty sprosté (čeština je prý skvělý jazyk, když máme tolik sprostých slov a pořád je prý používáme:D), ale jeden chlapec nám dokázal i říct, že salámy, co prodával jsou ze soba, losa a velryby.
Vašek se pořád někde coural, ale nakonec jsme se "ztratily" my s Anežkou, ale to už bylo ke konci a za chvíli jsme se sešli u smluveného místa. Bergen má své kouzlo, ale jako v každém větším městě až moc lidí, což pro nás byl po dvou dnech v přírodě trochu šok.
Zatím jsme nepotkali žádného trola, který se, jak praví průvodce, pozná podle dlouhého chlupatého ocasu:). I když Vaška možná okouzlil nějaký v podobě krásné slečny(můžou prý totiž měnit podobu, jen jim vždycky zůstane ten ocas) kterých tam bylo víc než dost. Norci ale narozdíl od Norek zatím za moc nestojí..

19.20

Zastavili jsme v koloně aut a Štěpán zahlásil: "Já se jenom podívám, co tam je." A předjel všechny v té řadě načež zjistil, že se stojí na semaforu. Ostatní řidiči nechápali, pak na nás naštvaně troubili (ještě, že nejsme v Čechách, to by se určitě našel i ňákej choler, co by nám šel dát na budku). K tomu jsme ještě museli zajet až před semafor , takže jsme ani neviděli, kdy už můžeme jet. Kolona za námi nám to ale hlasitým troubením oznámila a tak jsme radši co nejrychleji vyrazili. Ještě, že máme norskou značku, jinak bychom Čechům udělali pěknou reklamu:D. (Doteď nikdo neví, co to bylo za zkrat:D)

22.20

Ztratili jsme se. Ondra řídí a Vašek naviguje. To ani jinak dopadnout nemohlo. I když oni tvrdí, že přesně vědí, kde jsme. Hlavně že čím víc bagrů, tím víc zkratka. Naše předpoklady se vyplnily a cesta/zkratka končila slepě kdesi vysoko na kopci, tak jsme se museli vrátit a ještě chvíli bloudili než jsme chytli správný směr a až o půl 2 jsme dorazili do kempu, už tak unavení, že i hlad nás přešel.

Tak první je za mnou

6. října 2011 v 11:33 | Elysia |  Den za dnem
Tak mám za sebou první z pěti státnic. Děkuju všem, co mi pomohli s tím dotazníkem, práci mi zhodnotili na velmi dobrou až výbornou:). Tím se taky omlouvám, že jsem tu nebyla, budu se to trochu snažit dohnat i když zázraky nečekejte, protože už za měsíc mám další státnici, takže moc odpočinku mě nečeká. Budu se snažit aspoň dopsat to Norsko, už se s tím crcám dost dlouho a už to není aktuální...Taky jsem nestihla fotit, takže mi uteče jedno kolo fotosoutěže, ale co, stejně bych tím asi moc nenahnala, vítězové už jsou jasní teď (ale jo, já vím, že nejde o to vyhrát:)). Možná to zkusím později jen tak pro sebe, protože téma "čas" zrovna bylo dost zajímavé..no co, nejsem superman abych všechno stíhala..A taky mě štve že ani nestíhám číst u vás a určitě přicházím o spoustu zajímavých myšlenek, postřehů, článku a tak vůbec..A vlastně nestíhám nic, ani na brusle jsem si za poslední měsíc nenašla čas a to bylo eště hezky, teď když trochu času chvíli mít budu tak bude hnusně, jak typické..asi se místo toho pustím do nějaké kreativní činnosti, třeba bráchovy něco namalovat na triko abych zamaskovala skvrny od tuše, co mu "někdo" ve škole na to triko vylil:D..Ale první ze všeho asi půjdu udělat oběd..to je taky kreativní činnost:).