Moje budoucnost

25. května 2011 v 17:00 | Elysia
Moje budoucnost je věc, na kterou chtě nechtě musím poslední dobou dost často myslet, protože se v mém životě vyskytlo pár změn a některé teprve příjdou. Když to vezmu z lehka, je to už rok, co jsem "vyměnila" partnera (vyměnila zní hnusně, já vím, ale lepší slovo mě teď nenapadá). S tím starým jsem svou budoucnost měla docela dobře naplánovanou a pak byl najednou konec a všechny naše společné plány se rozplynuly. Ne, že by mi to bylo líto, jsem ráda, že to tak dopadlo. Teď jsem s klukem, se kterým si svou budoucnost opravdu dokážu představit na celej život, ale nahlas nic neplánuju. Možná právě proto, že se bojím aby z toho nezbyla zas jen velká bublina, protože tentokrát by to ranilo mě. Možná jsem dospěla k názoru, že zásadní věci je lepší plánovat až k tomu nadejde čas, protože nikdo z nás neví, co bude zítra, tak proč plánovat, co bude za rok? Možná, že takhle žiju tak trochu v nejistotě, ale to je pro mě zatím lepší než se těšit na něco, co třeba nakonec nepříjde, ačkoli v to vlastně stejně tajně doufám. Možná se na to koukám moc složitě a rozpolceně, ale to už já tak prostě mám.
Další a asi má současně největší obava se ale netýká partnerského života, ale profesní stránky mého bytí. Když jsem se po gymplu dostala na VŠ, byla to totální změna. Jinej systém, kvanta a náročnost učení, nový město, kde jsem nikoho neznala. Vylétla jsem, jak se říká, z rodného hnízda a musela se hlavně ten první rok potýkat s docela velkou psychickou zátěží, kterou jsem ale nakonec zvládla. A teď, když jsem se tak jaksi naučila být samostatná, zařizovat si věci podle sebe, organizovat svůj čas podle toho jak já chci, mít klid když chci a nebo být s lidma když chci, se vracím domů. Před 5 lety jsem doma ve Šternberku zanechala přátele, i když ti se taky rozprchli do všech koutů republiky i světa. A těm, co zůstali šel taky život dál. A teď se tam vracím a ačkoli to město miluju, přátel mi tam zůstalo po málu. Za tu dobu naopak vznikla přátelství v Hradci, který naopak opouštím teď. A bojím se, že to s nimi dopadne tak jako s těma, co jsem zanechala doma před těma pěti rokama. Prostě už nebudem mít čas se vidět a udržovat kontakt. Budem mít své životy a starosti a nebudem mít čas na to si ani napsat blbýho mejla. Budou mi chybět každodenní jízdy do školy i drbárna u kafe s E., budou mi chybět filmové večery a exkurze do sexshopu s A., D. a I., bude mi chybět pokec s G. a historky H. Budou mi chybět vykládání sprosťáren s H. a Š. Bude mi chybět chlastání s K. a akce v ácéčku. Na život v hradci jsem si zkrátka zvykla. K městu jsem nikdy nepřilnula a je spousta věcí, co mě tu neuvěřitelně vytáčejí, ale když se s tím mám teď rozloučit, je mi smutno.
Školu sice ještě nekončím, ale posledí ročník je ve znamení praxí a státnic. Praxe mám domluvené u nás v nemocnici a to je další změna. Žádná skupinka, se kterou se můžeš poradit, žádnej kamarád, co ti řekne správnou odpověď, když něco nevíš. Ne. Najednou mám být úplně samostatná v něčem, o čem jsem přesvědčená, že umím jen minimum ačkoli jsem to studovala pět let. Je to nutnost, to je jasný, jednou se musí úplně osamostatnit každej a já se na to fakt i těším, ale zase mám strach z neznáma. Co když po mě budou chtít abych dělala něco, co neumím? A naopak, co když jim tam budu akorát překážet a oni mě nic udělat nenechají? A teď se do toho přidává to, že budu bydlet zase doma. Ne, že bych svou rodinu neměla ráda, jo máme problémy jako asi všichni, ale už jsem si zvykla na svůj klid a kolikrát jsem se pak třeba po prázdninách těšila, že už zase pojedu pryč. Teď už nebudu mít kam utýct. Být doma má samozřejmě své výhody, ale zase se budu muset podřídit určitému jinému řádu, zvyknout si na hluk a možná i řev a třískání dveřma. Co když se doma nebudu schopná učit na státnice? A nebo i kdekoli jinde? Co když to po 6ti letech totálně zvořu a zjistím, že jsem promrhala 6 let života? Dobře to už možná vidím trochu moc černě, ale druhá možnost taky není jen růžová. I když to všechno zvládnu tak jak mám, co bude dál? Práce. Třeba už za rok?! Co když mě nevezmou na psychiatrii a já se budu muset rozmýšlet pro jinej obor? A co když zvolím něco, co mě nakonec vlastně vůbec třeba nebude bavit ale už bude pozdě s tím něco dělat, protože jakmile se vydám jedním směrem už nebude cesty zpět.
Jsou to všechno pořád jen "co kdyby", ale je to dohromady všechno hrozná nejistota. Ale než se tím trápit, je nakonec asi přece jen lepší počkat, co nám přinese zítřek. A za rok? To už všechno, co mě teď trápí bude nějak vyřešený a já si tohle možná přečtu a zasměju se, jakej jsem byla strašpytel, že to nakonec vůbec tak hrozný nebylo.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 otavinka otavinka | Web | 25. května 2011 v 17:06 | Reagovat

Moc pěkný článek. :-)

2 Lil Lil | 25. května 2011 v 21:32 | Reagovat

Huh... co dodat. Vlastně sis nakonec odpověděla sama. Že jsou to jen samé ''kdyby'' a nejlepší je počkat a řešit to až na to přijde. Proč si dělat starosti s budoucností, ona se stejně překvapivě vyvine úplně jinak, než očekáváme.

3 pavel pavel | Web | 25. května 2011 v 22:10 | Reagovat

Nejlépe se tím tolik netrápit. A jak se říká Člověk míní, Bůh mění, ono to všechno stejně nakonec dopadne jinak. Každopádně ti přeji ať ti aspoň většina vyjde podle tvých představ. :-)

4 veruce veruce | Web | 26. května 2011 v 6:38 | Reagovat

Lil a pavel to nade mnou vystihli, takže už jen dodám, že se nacházím v podobné situaci, zjistit až rok po střední, že vlastně nevím, co chci dělat, je dost pozdě. Na jedné straně je chuť jít na vysněný obor, na straně druhé fakt, že berou tak málo lidí, že se tam nejspíš nedostanu, na straně další jiný obor úplně o něčem jiném a na straně ještě jiné fakt, že bych už ráda bydlela ve vlastním a to se školou skloubit moc nedá...

5 Elysia Elysia | Web | 26. května 2011 v 7:08 | Reagovat

ja vim, ja vim, ale i tak vas vsechny ty otazky napadaji a tomu se neda zabranit:)

[4]: verim, ze si nakonec vyberes spravne:) s tim vlastnim bydlenim jsme na tom stejne, ja bych ho teoreticky i mela, jen nevim jestli je dobrej napad pracovat pri skole zrovna v sestaku, takze ten rok budu muset asi nejspis nejak prezit doma a pak snad uz hura do vlastniho:)

6 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 28. května 2011 v 21:24 | Reagovat

To ja si začnem hovoriť asi po maturitách, keď ma nevezmú na školu. Že čo budem robiť potom.
Ty si vyštudovala psychológiu, či? ..teda študuješ ešte.

7 Elysia Elysia | Web | 29. května 2011 v 12:49 | Reagovat

[6]:nene, studuju medicinu, ale chtela bych se potom dat na psychiatrii...driv jsem mela uplne jiny predstavy o tom, co budu delat, ta psychiatrie prisla az za studia, jinak bych si asi dala po gymplu prihlasku i na psychologii, ale jak rikam tenkrat jsem nemela este predstavu o tom co bych vlastne chtela delat.
a tebe urcite vezmou, proc by ne?:)

8 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 30. května 2011 v 18:07 | Reagovat

[7]: Pretože chcem ísť na psychológiu. Je to dosť ťažká veda a ke´d majú na výber medzi jednotkármi z gymplu a štvorkárkou zo SOŠ-obchod a podnikanie tak koho si asi vyberú? :-) každopádne to vyskúšam.
Mňa psychológia, psychiatria a neviem ešte čo so slovíčkom "psycho" strašne fascinuje!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama