Kočky

10. května 2011 v 15:49 | Elysia |  Zvířecí kout
Kočky jsou úžasná stvoření. Milá a přítulná, ale zároveň nezávislá a samostatná. Našima rukama, jak se tak říká, jich prošlo už nepočítaně. Většinou jsme je ani neplánovali, prostě jsme je někde našli jako malá bezradná koťátka, tak jsme je vzali domů a už nám zůstaly delší či kratší dobu, protože jsme je nikdy nezavírali doma jak se to dnes mnohdy dělá. Ano má to výhodu, že o svého mazlíčka jen tak nepříjdete, ale nemyslíte, že je to pro ně tak trochu nepřirozené? Jo já vím, pro rybičky taky není přirozené žít v akvárku a pro papoušky v kleci, ale prostě u těch koček mi to tak nějak víc nesedí. No a z toho důvodu, že jsme jim dopřávali volnost jsme o ně taky často přišli. Buď se u nás jen občerstvily a pak vyrazily zase dál a snad se jich ujal někdo další nebo zůstaly i delší dobu, ale pak se taky ze dne na den vytratily a už se nevrátily. Jaký byl jejich osud, těžko říct a spíš radši budu naivně doufat, že byl co nejpřívětivější.
A víte co je na kočkách ještě zajímavé? Jsou jako lidi. Každá má svou osobnost. Jedna by třeba nejradši zasvětila svůj život tomu, aby se mohla někomu válet na klíně a být neustále hlazena a drbána, zatímco slastně zatínala svoje drápky do vaší kůže, druhá zase byla nejšťastnější, když jsme ji odvezli na chalupu, kde měla tolik prostoru ke zkoumání, že ji to nikdy neomrzelo. Další třeba byla proradná, přišla se pohladit a vzápětí po vás bezdůvodně sekla drápem. Zkrátka každá byla jiná a přesto všechny úžasné. Ale abych zase jen nežvanila, tady je pár fotek:

Tohle je jedno z prvních. Prostě se jen tak zjevilo u našich dveří a mňoukalo o trochu mlíčka. Bylo to to nejkrásněji zbarvený kotě, co jsem viděla. Bohužel u nás nevydrželo dlouho a jednou se ztratilo. Jak jsme se pak ale dozvěděli, našli ho jedni známí a nechali si ho, tak mu tam bylo určitě dobře nebo se možná zase za nějaký čas vydalo na cesty a ujal se ho zas někdo další, kdo ví...

Tohle nám jednou zase přinesly nějaký dvě slečny, že ho našly a vzaly by si ho domů, ale že už mají doma 9 koček a máma by je s tím vyhodila a když viděly, že nám na zahradě jedna kočka běhá, tak nám ho přišly nabídnout. Nešlo odmítnout. Holky ale udělaly dobře protože z tohohle malýho ďáblíka by se asi zbláznily i ty jejich kočky. Pořád totiž mňoukal. Ale to si ani neumíte představit. Bylo to prostě pořád, v jednom kuse, vážně nevím jak mu na to stačily hlasivky a kde se to v tak malým tvorečkovi bralo.
Další nalezenec. Ten k nám přišel už o něco starší, byl vyhublej a dost plachej, ale chutnalo mu a za pár týdnů byl kocour jak má být. Jen škoda, že se k nám přišel asi jen vykurýrovat, protože jak se dostal do formy, zmizel stejně jako se objevil.
Tohohle raubíře jsme si přinesli od jednoho kamaráda, jehož kočka "nečekaně" zplodila pár potomků. Dostal ho brácha k narozeninám, ale stal se miláčkem celé rodiny. Dostal jméno Matýsek a byl to ten nejúžasnější kocour na celým světě. Měli jsme rádi všechny ty chlupáče co u nás kdy byli, ale jeho jsme tak nějak všichni přímo zbožňovali. Ani nedokážu popsat proč, měl zkrátka neuvěřitelné charisma, eleganci divokého lovce, nespoutanou duši a přitom oddanost a přítulnost k nám lidem. Byl to na první pohled obyčejnej mourovatej kocour jakých jsou na světě tisíce, ale on byl zkrátka výjimečný. A ačkoli mu vždy z očí sálala divokost a nespoutanost, nikdy se ze svých toulek nezapomněl vrátit a byl by se snad vracel pořád nebýt zřejmě jedu na myši. Když jsme ho jednou našli nehybně ležet na zahradě, obrečeli jsme to..
A tady je naše "mamina". Jak jsem psala výše, brácha měl dostat k narozeninám kotě, jenže jsme se špatně domluvili a my se ságrou jsme donesly domů Matýska a mamka zase slíbila jednomu známýmu, že si vezmě kotě od něj. Odvolat ani vrátit už nic nešlo, tak nakonec zůstaly obě dvě. Sesinka se u nás ale zabydlela nejvíc a přivedla na svět i několik nádherných koťátek, který jsme pak zase rozdávali my:D. Na fotce je ale zrovna se dvěma, co jsme si nechali. Rezáček dostal jméno Garfield, protože z něho vyrostl obrovskej chlupatej kocour a ta podoba nebyla úplně přehlédnutelná. Černá kočička sice dostala taky jmého, ale později jí všichni říkali jen "ta čená potvora" (a podobně, i hůř, ale to sem psát nebudu:D), protože to byla zrovna ona, co byla schopná se k vám lísat a vzápětí vás podrápat aniž byste tušili, co jí přelítlo přes nos. Ačkoli Sesi u nás strávila pěknou řádku let a odchovala několik generací potomků, nakonec ji loni stihl krutý osud pod koly auta. Teď jsme momentálně bez koček a zatím ani žádnou neplánujem, ale když zas nějaká škrábne drápkem na dveře, určitě nezůstanou zavřené..
Když tak koukám do archívu, je tam tolik úžasných fotek a skvělých momentek, ale to by zas vyšlo na další samostatnej článek...objeví-li se tu ale dostatek kočkomilů, tak je zveřejním:).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kresli-jako-profik kresli-jako-profik | 10. května 2011 v 15:54 | Reagovat

hEzký blog :D
jukni na muj blog a nech koment :-D

2 Ester :D Ester :D | Web | 10. května 2011 v 15:58 | Reagovat

Krásné fota ;D

3 BlackHole BlackHole | E-mail | Web | 10. května 2011 v 15:58 | Reagovat

super ! .))

4 Chloë Noir Chloë Noir | Web | 10. května 2011 v 16:01 | Reagovat

Milujem mačky..sú to neuveriteľne fascinujúce stvoreníčka. dobre, pre mňa je rozhodne vhodnejší pes, pretože ja som jednoducho taká rozkazovačná povaha a stále musím mať po ruke niekoho, kto je pod papučou :D Ale mačky sú jednoducho mačky.  A tie fotky sú rozkošné :)

5 Lili Lili | 10. května 2011 v 21:29 | Reagovat

Hmm. Další! Další! :-D

6 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 11. května 2011 v 18:03 | Reagovat

Ježiš, ja budem krutá, nemilosrdná a nikto ma nebude mať po tomto príspevku rád...
Ale ja keď vidím naše mačky, tak ich mám chuť chytiť za chvost a šmariť o susedov dom. :-|
Lezú mi na nervy. Sú pekné a jedno s druhým, sú milé a rozkošné, ale ja ich proste neznášam. Nedokážem si pomôcť. Ja radšej potkanov.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama