Jak jsem si podala přihlášku na VŠ aneb jak básníci přicházejí o iluze

30. května 2011 v 19:53 | Elysia |  O mě
Zrovna se učím na zkoušku z chirurgie a potřebuju si dát chvíli pauzu, takže tu vyplodím pár dalších mouder a poznání. Jak už jsem psala, poslední dobou mnou zmítá nejistota z toho, co bude a tak možná víc než kdy jindy přemýšlím i nad tím, co bylo. Vrátila jsem se v myšlenkách do doby, kdy jsem byla ještě na gymplu na konci druháku, kdy jsme se měli rozhodnout jaké semináře si zvolíme pro příští dva roky a tudíž i předměty, ze kterých bychom potom měli maturovat. Moje představa o tom, co chci dělat nebyla úplně jednoznačná, nevím proč, ale už na základce jsem chtěla být učitelka (ano klidně se smějte:D), pak přišla puberta a já zanevřela tak trochu na lidi a tíhla jsem spíš ke zvířatům a tak jsem chtěla být zase pro změnu veterinářkou. No ať tak či tak, jsem si zvolila biologii a chemii, protože i kdyby ze mě ta učitelka nakonec byla stejně bych učila tyhle předměty. Jak se blížilo podávání přihlášek na VŠ, moje představy se jaksi rozplynuly. O veterině jsem slyšela tolik zvěstí, jak je to šílený, jak vyhazujou hlavně holky, protože větina vyučujících má pocit, že to není práce pro ženskou a tak se nadržuje chlapům, a taky jak je potom těžký vůbec sehnat někoho kdo vám umožní praxi nebo vás zaměstná. No nechala jsem se zviklat a na veterinu se vykašlala. Ale co teď? Chemie mě bavila, ale ne tak abych dělala jen to, zavřela se někde do laboratoře a míchala elixíry mládí. A co se samotnou biologií? Žádnej přírodovědnej obor mě nezaujal natolik abych se mu chtěla věnovat. A tak mi po dlouhé době vyřazování nejrůznějších možností zbyla medicína o které jsem do té doby vůbec vlastně nikdy neuvažovala. Ani v dětství. A tak jsem si podala přihlášku do Hradce Králové, Olomouce a Brna..no a, přiznám se, jako rezervu jsem si dala i ten pajdák. Do HK, Olomouce i na peďák mě vzali bez přijímaček. Do Brna tahle možnost nebyla a ačkoli jsem tam původně chtěla nejvíc, nakonec jsem se na to vykašlala a na přijímačky vůbec nešla. Komu by se taky chtělo, když už máte po maturitě a potvrzení ze tří škol, že vás berou. Učitelka byla záložní, takže ta šla z kola rovnou ven. A v rozhodování Olomouc-Hradec jsem měla taky celkem rychle jasno. Olomouc by znamenal zůstat doma a dojíždět každej den. Hradec skýtal nové možnosti a hlavně víc volnosti. A taky reference obou škol se lišily a jako lepší vyšla hradecká LF. Samozřejmě, že jsem měla i obavy, tak jako každej introvert jsem se bála nových lidí, novýho města, novýho systému učení i když to jsem ještě zdaleka netušila jak velká změna to bude. To prozření a pocity hluboké beznaděje a pocity, že jsem neschopná a na nic přišly o pár týdnů později, kdy už škola byla v plném proudu a já zjistila, že pořád nevím o co tam jde. Prvák byl pro mě opravdu horor. Uklidňovalo mě, že to tak vnímala většina mých spolužáků. Když popisovali, jak přijdou po škole na koleje a brečí, otevřou knížku, aby se učili a brečí, byla jsem ráda, že já jsem aspoň i přes svou zoufalost ještě nebrečela...to přišlo později, konkrétně při prvním zkouškovým, po kterým jsem měla sotva zápočet z histologie, kdežto zápočet z anatomie a a zkouška z biofyziky se mi přesunula do letního semestru. A jak se to začlo nabalovat, tlačila jsem toho před sebou pořád víc a už jsem si byla jistá, že to nezvládnu. Doma už jsem na to pomalu začala připravovat mámu, že to nejspíš nedám a že bych si možná měla podat přihlášku jinam. Teď si teprv uvědomuju, že to jí vděčím za to, že jsem to nevzdala a bojovala do konce. Řekla jsem si, že mě třeba vyhodí, ale sama to nevzdám. Ona by mě nenechala to vzát. A nakonec po prázdninách, který jsem prakticky neměla, protože jsem dělala zkoušku z anatomie až v září a to jsem šla na první pokus teprv a už to byl poslední možnej termín vůbec, se to povedlo. Do dnes nevím, co se tam přesně stalo, druhej den jsem se s hrůzou vzbudila, že musím jít na zkoušku z anatomie a že jsem zaspala a když jsem si uvědomila, že už ji mám za sebou a že jsem postoupila do druháku, byl to pocit jako...nevím, to se snad ani nedá s ničím srovnat. Byla jsem v takové euforii, že mi vydržela ještě několik týdnů.
No a teď jsem tady. Po několika dalších karambolech, pádech ale i úspěších, jsem na konci páťáku a dívám se na to všechno zpětně a uvědomuju si, že jsem tenkrát, když jsem lepila obálku s přihláškou, ani zdaleka netušila, čeho se to dopouštím. A teď nemám na mysli jen to učení. Myslím všechno kompletně. Já vlastně tenkrát vůbec neměla představu, co to je být doktor. Věděla jsem asi tolik, co děti ve školce, totiž že doktor léčí lidi. Ti, co to mají v rodině, jsou na tom asi jinak, ale my v rodině žádnýho doktora nemáme a já jsem vždycky byla poměrně zdravé dítě, takže ani v nemocnici jsem až na jeden krátký pobyt nebyla a můj kontakt s doktory se tudíž téměř výhradně omezil na preventivní prohlídky u mojí dětské doktorky. Vlastně ani nevím, co jsem si tenkrát myslela, co jsem od toho čekala nebo co jsem mysela, že mě čeká. Asi jsem měla hodně zkreslenej pohled na věc. Teď když vidím, co to všechno obnáší, nevím, jestli bych do toho šla znova. Jasně většinou mě to baví, mám ráda ten pocit, že se učím něco novýho a budu ještě chytřejší:D (ačkoli do učení se mi nikdy nechce, to si nemyslete). Mám ráda, že jsou kolem mě samí většinou inteligentní lidi ačkoli většina z nich mi leze na nervy. Mám ráda ten pocit, že snad už za rok budu mít titul MUDr. ačkoli to nezaručuje vůbec nic. Nechci abyste mě špatně chápali, nechci se tím nijak pyšnit, spíš mi jde o ten pocit osboního uspokojení, že jsem to nakonec dokázala. No doufám, že jsem to teď nezakřikla:D. Mám i předsatvu o tom, co bych chtěla dělat dál po škole, ale přesto všechno si myslím, že kdybych věděla o zdravotnictví to, co vím teď, nejspíš bych se mu obloukem vyhla. Ale to vlastně nevíme skoro nikdy do čeho přesně jdeme. Ani při výběru partnera, ani při koupi domu, ani při prvním vyzkoušení trávy. Zkrátka okolí nám to může popsat jak chce, ale dokud to sami nezažijete, nemůžete si to pořádně představit. Je to prostě asi taková hra osudu nad kterou se možná směje nějakej stvořitel. Beru to tak, že to tak asi mělo být a jsem zvědavá, jak se na to budu dívat třeba za dalších pět let..třeba to sem potom zase napíšu:). Ale jedna věc je jistá. Kdybych se znova měla rozhodovat mezi těma školama, co jsem měla na výběr, zvolila bych stejně. Ano bylo to drsné, hodněkrát mě to přivedlo k slzám i záchvatům zuřivosti, ale neměnila bych.
No tak to vidíte, zase jsem to chtěla pojmout trochu jinak ale ony se ty články stejně nakonec vždycky napíšou samy jak se jim chce.
A abych nežvanila jen já. Jaké máte plány vy, co jste si tenhle článek (co je delší než měl být, tak nevím jestli ho někdo vůbec přečte) statečně přečetli až do konce? Už studujete na VŠ a splnila vaše očekávání? Volili byste dnes jinak? Nebo jste ještě na střední a přemýšlíte o tom, co bude dál? Nebo už máte tohle všechno za sebou a můžete svou studijní kariéru posoudit z pohledu pracujícího jedince? Podělte se:)..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | 30. května 2011 v 23:21 | Reagovat

Trochu tomu nerozumím. Říkáš, že kdyby ses měla rozhodnout a věděla, co víš teď, vyhla by ses zdravotnictví, ale zároveň by jsi volila stejnou školu, kdyby ta volba před tebou stála. Tak jak to je? :)

2 Elysia Elysia | Web | 31. května 2011 v 7:09 | Reagovat

[1]: no to bylo mysleno tak, ze kdybych si mohla vybrat cokoli, sla bych delat neco uplne jinyho, ale kdybych mela volit jen mezi LF tak bych si znova vybrala jen tuhle:)doufam, ze uz je to jasnejsi

3 Nebožka Nebožka | Web | 1. června 2011 v 17:06 | Reagovat

Mě ještě čeká test na skandinavistiku, ale přijatá jsem už na polštinu a pomocný vědy historický. Chtěla bych vystudovat nějaký jazyk a pak si založit kavárnu. Uvidíme, jestli přijdu o svoje iluze. . .:)

4 onni onni | Web | 2. června 2011 v 16:27 | Reagovat

Ale prosimte, dyt se podivej jak ti ta zelena slusi, si pis ze sis vybrala dobre! Budes sexy doktorka jak z americkeho serialu, uvidis!:D
Takhle.. ja taky chtela studovat neco jineho, uplne jako mala jsem chtela delat architekkturu, pak historii, pak jsem se zamerovala na ciste umelecke obory, at uz grafiku nebo dejiny umeni. Nevyslo a skocila jsem na lingvistice. A asi ve ctvrtaku jsem prisla na to co bych opravdu chtela studovat - sociologii. Dnes zase obcas premyslim o tom, ze bych mohla byt dobra ucitelka. No a co delam ted? V podstate administrativu. Ono je to ve vysledku jedno, clovek stejne nikdy presne nevi kde skonci, co ty vis, treba budes jednou zachranovat deti v Africe a tvuj zivot bude mit uplne jiny smysl :)

5 Elysia Elysia | Web | 2. června 2011 v 21:19 | Reagovat

[4]: :D ja nerikam, ze bych toho litovala, spis jen to melo byt takove zamysleni nad tim jak je clovek vlastne neinformovanej a nevi co danej obor obnasi dokud se s tim nedostane primo do styku, takze tohle by me nakonec urcite potkalo vsude a kdybych sla na ten pajdak tak bych si ted stezovala ze bych chtela delat neco jinyho:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama