Květen 2011

Jak jsem si podala přihlášku na VŠ aneb jak básníci přicházejí o iluze

30. května 2011 v 19:53 | Elysia |  O mě
Zrovna se učím na zkoušku z chirurgie a potřebuju si dát chvíli pauzu, takže tu vyplodím pár dalších mouder a poznání. Jak už jsem psala, poslední dobou mnou zmítá nejistota z toho, co bude a tak možná víc než kdy jindy přemýšlím i nad tím, co bylo. Vrátila jsem se v myšlenkách do doby, kdy jsem byla ještě na gymplu na konci druháku, kdy jsme se měli rozhodnout jaké semináře si zvolíme pro příští dva roky a tudíž i předměty, ze kterých bychom potom měli maturovat. Moje představa o tom, co chci dělat nebyla úplně jednoznačná, nevím proč, ale už na základce jsem chtěla být učitelka (ano klidně se smějte:D), pak přišla puberta a já zanevřela tak trochu na lidi a tíhla jsem spíš ke zvířatům a tak jsem chtěla být zase pro změnu veterinářkou. No ať tak či tak, jsem si zvolila biologii a chemii, protože i kdyby ze mě ta učitelka nakonec byla stejně bych učila tyhle předměty. Jak se blížilo podávání přihlášek na VŠ, moje představy se jaksi rozplynuly. O veterině jsem slyšela tolik zvěstí, jak je to šílený, jak vyhazujou hlavně holky, protože větina vyučujících má pocit, že to není práce pro ženskou a tak se nadržuje chlapům, a taky jak je potom těžký vůbec sehnat někoho kdo vám umožní praxi nebo vás zaměstná. No nechala jsem se zviklat a na veterinu se vykašlala. Ale co teď? Chemie mě bavila, ale ne tak abych dělala jen to, zavřela se někde do laboratoře a míchala elixíry mládí. A co se samotnou biologií? Žádnej přírodovědnej obor mě nezaujal natolik abych se mu chtěla věnovat. A tak mi po dlouhé době vyřazování nejrůznějších možností zbyla medicína o které jsem do té doby vůbec vlastně nikdy neuvažovala. Ani v dětství. A tak jsem si podala přihlášku do Hradce Králové, Olomouce a Brna..no a, přiznám se, jako rezervu jsem si dala i ten pajdák. Do HK, Olomouce i na peďák mě vzali bez přijímaček. Do Brna tahle možnost nebyla a ačkoli jsem tam původně chtěla nejvíc, nakonec jsem se na to vykašlala a na přijímačky vůbec nešla. Komu by se taky chtělo, když už máte po maturitě a potvrzení ze tří škol, že vás berou. Učitelka byla záložní, takže ta šla z kola rovnou ven. A v rozhodování Olomouc-Hradec jsem měla taky celkem rychle jasno. Olomouc by znamenal zůstat doma a dojíždět každej den. Hradec skýtal nové možnosti a hlavně víc volnosti. A taky reference obou škol se lišily a jako lepší vyšla hradecká LF. Samozřejmě, že jsem měla i obavy, tak jako každej introvert jsem se bála nových lidí, novýho města, novýho systému učení i když to jsem ještě zdaleka netušila jak velká změna to bude. To prozření a pocity hluboké beznaděje a pocity, že jsem neschopná a na nic přišly o pár týdnů později, kdy už škola byla v plném proudu a já zjistila, že pořád nevím o co tam jde. Prvák byl pro mě opravdu horor. Uklidňovalo mě, že to tak vnímala většina mých spolužáků. Když popisovali, jak přijdou po škole na koleje a brečí, otevřou knížku, aby se učili a brečí, byla jsem ráda, že já jsem aspoň i přes svou zoufalost ještě nebrečela...to přišlo později, konkrétně při prvním zkouškovým, po kterým jsem měla sotva zápočet z histologie, kdežto zápočet z anatomie a a zkouška z biofyziky se mi přesunula do letního semestru. A jak se to začlo nabalovat, tlačila jsem toho před sebou pořád víc a už jsem si byla jistá, že to nezvládnu. Doma už jsem na to pomalu začala připravovat mámu, že to nejspíš nedám a že bych si možná měla podat přihlášku jinam. Teď si teprv uvědomuju, že to jí vděčím za to, že jsem to nevzdala a bojovala do konce. Řekla jsem si, že mě třeba vyhodí, ale sama to nevzdám. Ona by mě nenechala to vzát. A nakonec po prázdninách, který jsem prakticky neměla, protože jsem dělala zkoušku z anatomie až v září a to jsem šla na první pokus teprv a už to byl poslední možnej termín vůbec, se to povedlo. Do dnes nevím, co se tam přesně stalo, druhej den jsem se s hrůzou vzbudila, že musím jít na zkoušku z anatomie a že jsem zaspala a když jsem si uvědomila, že už ji mám za sebou a že jsem postoupila do druháku, byl to pocit jako...nevím, to se snad ani nedá s ničím srovnat. Byla jsem v takové euforii, že mi vydržela ještě několik týdnů.
No a teď jsem tady. Po několika dalších karambolech, pádech ale i úspěších, jsem na konci páťáku a dívám se na to všechno zpětně a uvědomuju si, že jsem tenkrát, když jsem lepila obálku s přihláškou, ani zdaleka netušila, čeho se to dopouštím. A teď nemám na mysli jen to učení. Myslím všechno kompletně. Já vlastně tenkrát vůbec neměla představu, co to je být doktor. Věděla jsem asi tolik, co děti ve školce, totiž že doktor léčí lidi. Ti, co to mají v rodině, jsou na tom asi jinak, ale my v rodině žádnýho doktora nemáme a já jsem vždycky byla poměrně zdravé dítě, takže ani v nemocnici jsem až na jeden krátký pobyt nebyla a můj kontakt s doktory se tudíž téměř výhradně omezil na preventivní prohlídky u mojí dětské doktorky. Vlastně ani nevím, co jsem si tenkrát myslela, co jsem od toho čekala nebo co jsem mysela, že mě čeká. Asi jsem měla hodně zkreslenej pohled na věc. Teď když vidím, co to všechno obnáší, nevím, jestli bych do toho šla znova. Jasně většinou mě to baví, mám ráda ten pocit, že se učím něco novýho a budu ještě chytřejší:D (ačkoli do učení se mi nikdy nechce, to si nemyslete). Mám ráda, že jsou kolem mě samí většinou inteligentní lidi ačkoli většina z nich mi leze na nervy. Mám ráda ten pocit, že snad už za rok budu mít titul MUDr. ačkoli to nezaručuje vůbec nic. Nechci abyste mě špatně chápali, nechci se tím nijak pyšnit, spíš mi jde o ten pocit osboního uspokojení, že jsem to nakonec dokázala. No doufám, že jsem to teď nezakřikla:D. Mám i předsatvu o tom, co bych chtěla dělat dál po škole, ale přesto všechno si myslím, že kdybych věděla o zdravotnictví to, co vím teď, nejspíš bych se mu obloukem vyhla. Ale to vlastně nevíme skoro nikdy do čeho přesně jdeme. Ani při výběru partnera, ani při koupi domu, ani při prvním vyzkoušení trávy. Zkrátka okolí nám to může popsat jak chce, ale dokud to sami nezažijete, nemůžete si to pořádně představit. Je to prostě asi taková hra osudu nad kterou se možná směje nějakej stvořitel. Beru to tak, že to tak asi mělo být a jsem zvědavá, jak se na to budu dívat třeba za dalších pět let..třeba to sem potom zase napíšu:). Ale jedna věc je jistá. Kdybych se znova měla rozhodovat mezi těma školama, co jsem měla na výběr, zvolila bych stejně. Ano bylo to drsné, hodněkrát mě to přivedlo k slzám i záchvatům zuřivosti, ale neměnila bych.
No tak to vidíte, zase jsem to chtěla pojmout trochu jinak ale ony se ty články stejně nakonec vždycky napíšou samy jak se jim chce.
A abych nežvanila jen já. Jaké máte plány vy, co jste si tenhle článek (co je delší než měl být, tak nevím jestli ho někdo vůbec přečte) statečně přečetli až do konce? Už studujete na VŠ a splnila vaše očekávání? Volili byste dnes jinak? Nebo jste ještě na střední a přemýšlíte o tom, co bude dál? Nebo už máte tohle všechno za sebou a můžete svou studijní kariéru posoudit z pohledu pracujícího jedince? Podělte se:)..


Moje budoucnost

25. května 2011 v 17:00 | Elysia
Moje budoucnost je věc, na kterou chtě nechtě musím poslední dobou dost často myslet, protože se v mém životě vyskytlo pár změn a některé teprve příjdou. Když to vezmu z lehka, je to už rok, co jsem "vyměnila" partnera (vyměnila zní hnusně, já vím, ale lepší slovo mě teď nenapadá). S tím starým jsem svou budoucnost měla docela dobře naplánovanou a pak byl najednou konec a všechny naše společné plány se rozplynuly. Ne, že by mi to bylo líto, jsem ráda, že to tak dopadlo. Teď jsem s klukem, se kterým si svou budoucnost opravdu dokážu představit na celej život, ale nahlas nic neplánuju. Možná právě proto, že se bojím aby z toho nezbyla zas jen velká bublina, protože tentokrát by to ranilo mě. Možná jsem dospěla k názoru, že zásadní věci je lepší plánovat až k tomu nadejde čas, protože nikdo z nás neví, co bude zítra, tak proč plánovat, co bude za rok? Možná, že takhle žiju tak trochu v nejistotě, ale to je pro mě zatím lepší než se těšit na něco, co třeba nakonec nepříjde, ačkoli v to vlastně stejně tajně doufám. Možná se na to koukám moc složitě a rozpolceně, ale to už já tak prostě mám.
Další a asi má současně největší obava se ale netýká partnerského života, ale profesní stránky mého bytí. Když jsem se po gymplu dostala na VŠ, byla to totální změna. Jinej systém, kvanta a náročnost učení, nový město, kde jsem nikoho neznala. Vylétla jsem, jak se říká, z rodného hnízda a musela se hlavně ten první rok potýkat s docela velkou psychickou zátěží, kterou jsem ale nakonec zvládla. A teď, když jsem se tak jaksi naučila být samostatná, zařizovat si věci podle sebe, organizovat svůj čas podle toho jak já chci, mít klid když chci a nebo být s lidma když chci, se vracím domů. Před 5 lety jsem doma ve Šternberku zanechala přátele, i když ti se taky rozprchli do všech koutů republiky i světa. A těm, co zůstali šel taky život dál. A teď se tam vracím a ačkoli to město miluju, přátel mi tam zůstalo po málu. Za tu dobu naopak vznikla přátelství v Hradci, který naopak opouštím teď. A bojím se, že to s nimi dopadne tak jako s těma, co jsem zanechala doma před těma pěti rokama. Prostě už nebudem mít čas se vidět a udržovat kontakt. Budem mít své životy a starosti a nebudem mít čas na to si ani napsat blbýho mejla. Budou mi chybět každodenní jízdy do školy i drbárna u kafe s E., budou mi chybět filmové večery a exkurze do sexshopu s A., D. a I., bude mi chybět pokec s G. a historky H. Budou mi chybět vykládání sprosťáren s H. a Š. Bude mi chybět chlastání s K. a akce v ácéčku. Na život v hradci jsem si zkrátka zvykla. K městu jsem nikdy nepřilnula a je spousta věcí, co mě tu neuvěřitelně vytáčejí, ale když se s tím mám teď rozloučit, je mi smutno.
Školu sice ještě nekončím, ale posledí ročník je ve znamení praxí a státnic. Praxe mám domluvené u nás v nemocnici a to je další změna. Žádná skupinka, se kterou se můžeš poradit, žádnej kamarád, co ti řekne správnou odpověď, když něco nevíš. Ne. Najednou mám být úplně samostatná v něčem, o čem jsem přesvědčená, že umím jen minimum ačkoli jsem to studovala pět let. Je to nutnost, to je jasný, jednou se musí úplně osamostatnit každej a já se na to fakt i těším, ale zase mám strach z neznáma. Co když po mě budou chtít abych dělala něco, co neumím? A naopak, co když jim tam budu akorát překážet a oni mě nic udělat nenechají? A teď se do toho přidává to, že budu bydlet zase doma. Ne, že bych svou rodinu neměla ráda, jo máme problémy jako asi všichni, ale už jsem si zvykla na svůj klid a kolikrát jsem se pak třeba po prázdninách těšila, že už zase pojedu pryč. Teď už nebudu mít kam utýct. Být doma má samozřejmě své výhody, ale zase se budu muset podřídit určitému jinému řádu, zvyknout si na hluk a možná i řev a třískání dveřma. Co když se doma nebudu schopná učit na státnice? A nebo i kdekoli jinde? Co když to po 6ti letech totálně zvořu a zjistím, že jsem promrhala 6 let života? Dobře to už možná vidím trochu moc černě, ale druhá možnost taky není jen růžová. I když to všechno zvládnu tak jak mám, co bude dál? Práce. Třeba už za rok?! Co když mě nevezmou na psychiatrii a já se budu muset rozmýšlet pro jinej obor? A co když zvolím něco, co mě nakonec vlastně vůbec třeba nebude bavit ale už bude pozdě s tím něco dělat, protože jakmile se vydám jedním směrem už nebude cesty zpět.
Jsou to všechno pořád jen "co kdyby", ale je to dohromady všechno hrozná nejistota. Ale než se tím trápit, je nakonec asi přece jen lepší počkat, co nám přinese zítřek. A za rok? To už všechno, co mě teď trápí bude nějak vyřešený a já si tohle možná přečtu a zasměju se, jakej jsem byla strašpytel, že to nakonec vůbec tak hrozný nebylo.



Benelux 2

25. května 2011 v 15:32 | Elysia |  Fotím
Pokračování restaurace omšelých fotek z Beneluxu..
Městečko Gent, měli tam nejúžasnější čokoládu na světě, teda stejně jako všude v Belgii, ale nebyla tak drahá jako přímo v Bruselu.

Ještě trocha romantiky

25. května 2011 v 14:18 | Elysia
Přesto, že jsem se při posledním focení zaměřovala víc na techniku než historii ve městě, stejně se mi tam pár romantičtějších snímků připletlo.


Soutok Labe s Orlicí, kterej jsme přejmenovaly s holkama na styk Landy s Orlíkem. A ne, nebyly jsme zcela při smyslech:D.

Knihovna

25. května 2011 v 14:10 | Elysia |  Fotím

Město

25. května 2011 v 14:01 | Elysia |  Fotím
Tak z Hradce jsem vám tu zatím ukazovala tu romantičtější stránku, historické budovy a lampy. Tentokrát jsem se víc zaměřila na tu moderní tvář města, snad se bude taky trochu líbit:).


Daria

24. května 2011 v 22:39 | Elysia |  Filmy a seriály
Rozhodla jsem se, že filmovou rubriku rozšířím i o seriály a nemůžu začít ničím jiným, než Dariou.
Daria je animovaný korejsko americký seriál situovaný do prostředí americké high school. Daria Morgendorferová jakožto hlavní hrdinka je inteligentní outsider s brýlemi, která je ale hrdá na to, že nepatří mezi oblíbence, které však s radostí komentuje těmi nejsarkastičtějšími poznámkami. Daria ráda čte, píše povídky a má vypolstrovaný pokoj, protože se s rodiči a sestrou přistěhovali do domu, kde dřív měli schizofrenika. Její sestra Quinn je její pravý opak. Krásná, povrchní, starající se jen o to aby jí ladila rtěnka s kabelkou a aby vždy byla obletována co největším počtem kluků. Quinn si narozdíl od Darii najde bez problému kamarádky v tzv. klubu štramand. Rodiče Darii Helen a Jake, jsou taky kapitola sama pro sebe. Helen je workoholická právnička s dominantními sklony a Jake ušláplý smolař s traumatem z dětství. Přes neúspěch u většiny spolužáku ale Daria přece jen není sama. Má kamarádku Jane, která jakožto umělkyně opovrhující systémem je stejným vyvržencem jako ona.
Vlevo Jane, Daria vpravo

Další postavy jsou archetypy jako naprosto tupý fotbalista a jeho přítelkyně blonďatá roztleskávačka, módou posedlé puberťačky a sexuchtivý oplzlý šereda, který je ale sám přesvědčen o své neodolatelnosti. Učitelé taky stojí za to. Cholerický dějepisář, kterému v návalu vzteku vždycky leze jedno oko ven z důlku, učitelka chemie, které utekl manžel a tak je vysazená na vše, co je mužského pohlaví, citlivý učitel angličtiny, který ne vždy chápe, že studenti nesdílejí jeho nadšení pro věc a ziskuchtivá ředitelka, která by pro dobré jméno školy zaprodala i duši ďáblu. Za zmínku ještě stojí Janin bratr Trent, domácí povaleč a alternativní muzikant s naivní představou, že jeho kapela Mystická spirála jednou musí prorazit, do něhož je Daria po dlouhou dobu tajně zamilovaná (ostatně na to, že je kreslenej, je to borec:)).
Na celém seriálu ale není úžasné jen to, že se skvěle bavíte nad hláškama Darii a Jane na účet svých spolužáků, ale že se všechny postavy vyvíjejí a dospívají a zejména 4. a 5. řada pak dostává navíc i hlubší obsah a už to není jen plané zesměšňování stereotypů americké (a nejen americké) mládeže, ale příběh, který pobaví, ale často i potěší a přinutí k zamyšlení.
Rodina Morgendorferova


Seriál má 5 sérií, které navíc doplńují dva filmy, jeden s názvem "Is it fall yet?" jako předěl mezi čtvrtou a pátou řadou a druhý "Is it college yet?" na úplný závěr. Nevýhodou je, že nadabované jsou jen první 3 série. Já jsem si sice v poslední době navykla koukat na filmy a seriály převážně v původním znění, ale tohle jsem začala dabovaný a proto pak pro mě byl přechod na anglickou 4. řadu trochu změna. I když vlastně ne poprvé, protože tuším, že někdy v druhé nebo třetí sérce změnili pár dabérů a to taky nebylo zrovna super. No ale ačkoli jsem si rychle zvykla na angličtinu s titulkama, další zádrhel přišel v páté řadě, kde se od pátého dílu nedají sehnat už ani české titulky. Ale i tak už jsem to dokoukala a myslím, že i kdyby člověk moc anglicky neuměl, pochopí o co jde, maximálně mu utečou nějaké ty vtípky, ale není to nic zásadního.


Málem bych zapomněla ještě zmínit takovou malou třešinku na dortu, kterou tvoří v seriálu televize. Daria s Jane se totiž strašně rády baví koukáním na pořad Sick sad world, což je pořad o nejbláznivějších záhadách, hloupostech, stupiditách a absurditách na světě. To, úvodní song a další drobnosti dělají dohromady jeden z nejlepších seriálů, který byste si neměli nechat ujít, protože, kdo jednou poznal Dariu, nechce už žádnou jinou:).

Benelux

24. května 2011 v 20:03 | Elysia |  Fotím
Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi dávno ještě na gymplu (ach kde jsou ty časy?) byla na výletě v Beneluxu a že odtamtud mám taky pár fotek, co by možná stály za zveřejnění. Tenkrát jsem ještě neměla blog a po pravdě, ty fotky nejsou nic moc, což je dáno nejen foťákem, ale především mnou, jelikož jsem se v té době focení nijak zvlášť něvěnovala a dneska už bych spoustu věcí nafotila jinak a líp. Je to fakt poznat, když už má člověk odfoceno pár stovek fotek, zkrátka si víc všímá, víc přemýšlí než stiskne spoušť atd. No ale něco málo se z toho přece jen dalo vytáhnout a s malou výpomocí photoshopu, mého věrného kamaráda, vám teda můžu ukázat pár míst, kde jsem byla.




Šumák...

19. května 2011 v 21:26 | Elysia |  Fotím
...aneb když fotit, tak všechno!:)


Nový člen domácnosti

18. května 2011 v 18:35 | Elysia |  Zvířecí kout
Tak nám před nedávnem přibyl doma další hladovej krk. Je to křeček a jmenuje se Piškot. Vlastně patří mojí neteři, která si ho moc přála a co by babička neudělala pro své, zatím jediné, vnouče, že? Problém je v tom, že ho nesmí mít doma a tak zůstal u nás a máme tak z něho radost všichni:) a babička má radost, že aspoň častějc uvidí vnučku. Ale to jsou takové rodinné záležitosti o kterých bych mohla napsat knihu...nebo i knihy. Nicméně abych se vrátila k jádru věci, jde tu o křečka čili další zvířátko do našeho zvířecího koutku. Křečky už jsme taky měli. Dva. Jeden utekl a už se nenašel, podezření padlo na kunu, která si na něm zřejmě smlsla, ale to už zase zabíhám do morbidních témat. Výhodou křečků je, že celej den chrápou, takže když jste ve škole nebo práci nemusíte mít strach, že jste nechali doma to chuďátko samotné jako když tam třeba necháte psa. Nevýhodou je jeho krátká životnost, ale s tím se bohužel nedá nic dělat. Osobně je považuju za jedno z nejlepších zvířátek pro děti, pokud teda zrovna netrpí alergií, to pak samozřejmě vyhrajou asi rybičky:D. Jinak by mě asi nenapadlo si ho pořídit, i když jsou roztomilí a tak, ale když už ho máme,mám z něho radost:). A nejen proto, že mě jako jedinej vítá když se vracím domů v noci:).

Domy

18. května 2011 v 17:58 | Elysia |  Fotím
Jednou jsem se takhle šla projít po Hradci a narazila jsem na místo, kde byly fakt nádherný domy. Sice by většinou potřebovaly dost opravit, ale jinak byly prostě úchvatné.
Můj nejblíbenější...kam se na tohle hrabe moderní architektura:D

Tak já se vám teda ukážu

18. května 2011 v 17:42 | Elysia |  Foto
Když už jsem se tu litovala, že se mi nový sestřih nelíbí a pak jsem se tu zase radovala, že už se mi líbí, tak jsem si říkala, že bych vám teda mohla ukázat o čem jsem to tu vlastně celou dobu mlela a jak teda vlastně vypadám...no a tak se ve mě probudilo mé narcistní já ale z toho kvanta fotek se vám nakonec odvážím ukázat jen některé protože za á vás nechci nudit a za bé většina se stejně nedala použít, protože se na nich tvářím jak kretén, což není vůbec nic novýho, no ale tak kdo jste zvědavi, račte kliknouti na celý článek:).

Historic city

18. května 2011 v 13:32 | Elysia |  Fotím
Když už nám zase fungujou obrázky, tak jich tu pár máte, opět z Hradce i když mám v plánu trošku zdokumentovat i svou rodnou vísku, takže se jí snad někdy taky dočkáte..:)

Panika

16. května 2011 v 16:55 | Elysia |  Postřehy, úvahy, názory
Jen takový krátký postřeh...všimli jste si, že kdykoli se něco stane, jako že se chvíli nezobrazujou obrázky, nejdou dělat odstavce v článku, mění se velikost písma a kdo ví, co ještě, že se zvedne přímo hysterická vlna paniky? Nestalo se to poprvé ani naposled a vždycky se nakonec všechno vrátilo do normálu. Ale ne, naši milí blogeři a především pak blogerky nemůžou pár hodin vyčkat, nebo si dát den oddych od blogu když jim to nefunguje a počkat až se to zas spraví. To radši začnou jedna přes druhou nadávat, ptát se co se děje a prosit na blog.blog.cz pod článkem se kterým to naprosto nesouvisí. To jsou lidi vážně tak omezení? To jim nedochází, že se jen něco testuje a že pokud dojde ke změnám budem o tom informováni a že když už se změny dějou jsou to většinou změny k lepšímu?
Ale to je asi obecně problém nás nevděčných tvorů, co si říkáme lidi, že dokud všechno šlape jak má tak nás nenapadne být za to vděční, ale jak se něco podělá tak umíme jen nadávat. A taky jsme strašně omezení, že když se něco změní v našem zaběhnutém systému nejsme schopní se ani trochu zamyslet nad tím, jestli ta změna je dobrá a už snad jen z principu na ni nadáváme, protože jsme líní přejít na něco nového. Máme rádi svůj stereotyp i když to znamená třeba víc námahy.
Ale co, nebudu se rozčilovat, protože už tak jsem už od pátku docela v ráži, protože přicházet do styku s lidma znamená setkávat se s blbcama a to stojí spoustu nervů a trpělivosti...

Kočky

10. května 2011 v 15:49 | Elysia |  Zvířecí kout
Kočky jsou úžasná stvoření. Milá a přítulná, ale zároveň nezávislá a samostatná. Našima rukama, jak se tak říká, jich prošlo už nepočítaně. Většinou jsme je ani neplánovali, prostě jsme je někde našli jako malá bezradná koťátka, tak jsme je vzali domů a už nám zůstaly delší či kratší dobu, protože jsme je nikdy nezavírali doma jak se to dnes mnohdy dělá. Ano má to výhodu, že o svého mazlíčka jen tak nepříjdete, ale nemyslíte, že je to pro ně tak trochu nepřirozené? Jo já vím, pro rybičky taky není přirozené žít v akvárku a pro papoušky v kleci, ale prostě u těch koček mi to tak nějak víc nesedí. No a z toho důvodu, že jsme jim dopřávali volnost jsme o ně taky často přišli. Buď se u nás jen občerstvily a pak vyrazily zase dál a snad se jich ujal někdo další nebo zůstaly i delší dobu, ale pak se taky ze dne na den vytratily a už se nevrátily. Jaký byl jejich osud, těžko říct a spíš radši budu naivně doufat, že byl co nejpřívětivější.
A víte co je na kočkách ještě zajímavé? Jsou jako lidi. Každá má svou osobnost. Jedna by třeba nejradši zasvětila svůj život tomu, aby se mohla někomu válet na klíně a být neustále hlazena a drbána, zatímco slastně zatínala svoje drápky do vaší kůže, druhá zase byla nejšťastnější, když jsme ji odvezli na chalupu, kde měla tolik prostoru ke zkoumání, že ji to nikdy neomrzelo. Další třeba byla proradná, přišla se pohladit a vzápětí po vás bezdůvodně sekla drápem. Zkrátka každá byla jiná a přesto všechny úžasné. Ale abych zase jen nežvanila, tady je pár fotek:

Modré z nebe

5. května 2011 v 19:19 | Elysia |  Fotím
Pár fotek z procházky...

Moje vyjádření ke Krásná.cz

5. května 2011 v 17:59 | Elysia |  Postřehy, úvahy, názory
Když se nám tu poprvé objevily reklamy odkazující na tuhle super fashion teen stránku, hodně lidí to nakrklo. Zvedla se vlna odporu a spousta blogerů psala články o tom, jak je to příšerné. No já se k tomu vyjadřovala pod těmi články, ale teď se teprve dostávám k vlastnímu zhodnocení. Je pravda, že když jsem se k tomu vajadřovala v komentech, vlastně jsem ani moc nevěděla, o čem to je. Myslím, že většinu, a mě taky, nejvíc popudila ta hláška: čtěte nejlepší blogerky. Když tohle ale pominu, protože to, co je nejlepší se dá přece posuzovat z mnoha hledisek a v tomhle případě to bude navíc vždy subjektivní, zkusím se na to podívat víc do hloubky. Nechci nikomu křivdit, ale řekla bych, že spousta blogerů, kteří napsali ty odsuzující články tak učinili pouze na základě toho, že viděli růžovou a názvy rubrik jako třeba "jak na kluky" nebo "móda a styl". A hned začalo to známé: ta dnešní mládež, stará se jen jak co nejdřív přijít o panenství, jak se nejlíp nafintit a jak být co nejvíc povrchní. Ruku na srdce, kdo z nás se ve 14 nezajímal o kluky, která z nás se nesnažila být hezká a dobře oblečená? Inu mě to nedalo a dala jsem tomu čas. Občas tam koukla, přečetla si nějakej článek, abych si udělala vlastní představu a mohla to zhodnotit.
Můj závěr zní: Mě to nemůže nic nabídnout. Ale to přece taky nebyl účel. Tahle stránka je zaměřená na holky tak od 10 do 15 let. Potom mi tam sice nesedí ty články o sexu, jak správně vykouřit klukovi ptáka atd., ale když mě bylo právě tolik, taky jsme s holkama kupovaly Bravíčko a zvědavě hltaly každý slovo včetně rubriky Láska, sex a trápení aniž bysme s tím měli nějaké valné zkušenosti. To k tomu věku prostě patří. Ano můžeme jim nadávat, že jsou to dylinky, ale jestli být dylinka znamená být v pubertě, to se pak přiznám, že jsem jí taky byla. Abych se vyjádřila ke kvalitě článků...no nic moc. Ale to ty v tom Bravu taky nebyly. A co píšou naše drahé "nejlepší " blogerky? Je to individuální. Jedna slečna tam na mě působí opravdu vyloženě jako vyoraná myš, protože její články postrádají hlavu a patu, jsou o ničem a navíc absolutně mimo mísu. Občas mě ale některé celkem mile překvapily. Ne že bych se od nich dozvěděla něco nového nebo mi to bylo nějak přínosné, ale aspoň ty články měli nějakou koncepci a vzhledem k věku pisatelek to nebylo tak špatné.
Co mě nejvíc naštvalo bylo, že mi ale byl smazán komentář. Nebyl sprtostý ani urážlivý, jen odporující a poukazující na autorovu chybu. Bohužel asi ani mezi dospělými redaktory tam nejsou jedinci natolik vyzrálí aby snesli konstruktivní kritiku, což vidím jako veliké mínus.
Krásné bývá taky vytýkáno, že mládež nikterak nevzdělává, že odkazuje pouze na povrchní hodnoty jako vzhled a rozvoj ducha zůstává stranou. To je fakt, ale holt tohle je komerce, děti. A ta nabízí cílové skupině to, co si žádá. Neříkám, že všechny čtrnáctky touží jen po perfektním mejkapu a o víc se nestarají, jsou i takové, co upřednostní knihu před pleťovou maskou. Ale zase ne každá, co se módně oblíká a sleduje nejnovější trendy v líčení, je povrchní pipka.
Když to teda shrnu, krásná.cz je zkrátka zaměřená na určitou cílovou skupinu, kdož do ní nepatříte, je logické, že vám nebude po chuti. Nadávat na růžovou jen z principu je ale dětinské. Zajímalo by mě kolik z těch mravokárců se třeba pokusilo přihlásit do konkurzu na "redaktory" aby mohli sami ovlivnit dění a obsah krásné. Nechci ji tu nějak obhajovat, jen mi příjde zbytečné na ni nadávat jen z principu. Samozřejmě, když napíšou kravinu, která se mě nějak dotýká je to jiná věc, ale obecně, není to pro mě, tak proč bych se do toho měla navážet, když to jiným přináší třeba i radost?:D.
A jen tak na okraj, taky mám doma kopu očních stínů ve všech možných barvách, spoustu odličovačů a čističů pleti, krémů, a kdoví čeho ještě a nenamalovaná z baráku vycházím velice zřídka. Dělá to ze mě povrchní pipinu? Taky ráda nakupuju oblečení a boty a i když si místo růžové sukně koupím černou a místo balerínek nosím glády, v čiré podstatě věci je to nakonec to samé...