Když punkáč dospěje

13. dubna 2011 v 12:59 | Elysia |  O mě
Je to zvláštní, nevím jestli stárnu, vyzrávám, dostávám rozum nebo lenivím a jen to vzdávám protože přicházím o iluze. Pořád poslouchám punk, pořád mi má co říct, jen se mi nějak nedostává toho nadšení, co dřív. Před pár lety jsem měla pocit, že dokážu bojovat s celým světem. Začít u sebe a změnit vše, co budu chtít. Byla jsem proti všem a všemu, rebelský duch mě hnal kupředu. Je to teď pryč? Vyhasla ta studnice entuziasmu a energie, kterou jsem kdysi chtěla vynakládat na tvoření lepšího světa, který by byl víc podle mých představ? Nevím kam se to všechno podělo. Když čtu články náctiletých punkáčů, vidím v tom sama sebe před pár lety. Nekompromisní, zásadovou, s jasnou vizí. Dnes mám pocit, že můžu být ráda, když občas vyhraju menší bitvu sama se sebou. Už nechci rozložit stát a nastolit anarchii, chci vyhrávat své malé osobní souboje ať už s nepřízní osudu, s blbcema, který každej den potkávám, nebo i jen sama se sebou. Možná je to přirozenej vývoj i když v šestnácti je každej přesvědčenej, že z něj se nic takovýho nestane a bude celej život takovej jakej je pravě v tu chvíli. Nemyslím si ale, že bych nějak zvážněla. Dospěla snad, ale pořád si umím dělat z lidí i ze sebe srandu a netvářím se, že když jsem teď starší musím se chovat jako bych sežrala hovno moudrosti. Ráda vzpomínám i na tu dobu, kdy naší největší starostí byli kluci a největší problém to, že nás rodiče nechtěli někam pustit. Nezlehčuju to, opravdu to byly vážný problémy. Na ten věk:). A i když se mi po tom období stýská, jsem ráda, že jsem tam kde jsem teď. Člověk se zkrátka musí vyvíjet. Dobře každej ne. Někteří se zaseknou na určitým stupni vývoje a dál už se do dmrti nepohnou. Upřesním to tedy. Inteligentní člověk se musí vyvíjet. A i když se mu může stýskat po starých časech, pořád jsou to časy, které ho změnily a přetvořili do podoby jakou má dnes a jaká už zítra může být zase jiná. I proto jsem ráda, že mám třeba tenhle blog. Je to v podstatě dokumentace mýho osobního vývoje. Ne přesně, protože sem nepíšu všechno co by se mě týkalo. Ale i tak si říkám, že za pár let si třeba přečtu ňáký svoje články a zjistím, že už to vidím třeba úplně jinak.
Dřív jsem chtěla být svobodná a nezávislá. Teď mám představu vlastního domu a rodiny (za pár let, to nespěchá:D), trápí mě škola i pomalu se blížící vyhlídka práce. A pak se zase člověk, kterej se chtěl dřív za každou cenu lišit, být sám sebou a originální (ačkoli, přiznejme si, i v subkulturách se opakují vzorce stádovitosti), školu a budoucnost neřešit, ptá, co se to sním stalo. Jestli se tím dobrovolně nezařazuje do toho davu, proti kterýmu chtěl vždycky jít. A dochází k názoru, že to rebelství v něm pořád je, že se zas tak nezměnil. Nedává to sice najevo co nejdivočejším vzezřením, už si to dopřeje jen někdy, když má náladu, z nostalgie, nebo prostě jen proto, že chce. Ne proto, že to tak musí být, protože jsem punkáč. Ale zároveň ví, že nikdy nebude jako ostatní, že nikdy nebude nakupovat oblečení v Kenvelu (nebo co teď frčí). Nechce se už přivazovat ke stromu a protestovat proti ničení přírody, ale když potká podvyživený kotě, tak si ho vezme domů. Nechce se účastnit protináckovkých pochodů, ale když uvidí, že někdo dělá něco zlýho tak nepřejde jen kolem se sklopenou hlavou a nebude dělat jakože nevidí. Už nechce za každou cenu bojovat proti celýmu systému, ale bude se snažit podpořit to, co v něm funguje a vystupovat jen proti tomu, co je špatně. Takhle bych mohla pokračovat dál, ale už se to začíná natahovat a kdo dneska čte dlouhý články?:D
Co si z toho tedy vzít za poučení? Nic. Nemá to být poučnej článek ani zamyšlení nad životem. Jen moje osobní výpověď o přibývajících letech a vy si z toho vemte co chcete. Jen se nebojte vyvíjet. Nebojte se měnit svoje názory. Nezpronevěříte se sami sobě ani tomu v to teď momentálně věříte. Důležitý je věřit tomu, že děláte dobře právě teď a tady, protože nemá cenu se do něčeho nutit nebo si na něco hrát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ivik Ivik | Web | 13. dubna 2011 v 13:17 | Reagovat

Nečekala jsem, že bych tento -celkem dlouhý- článek dočetla do konce. Ovšem stalo se. Píšeš záživně a jde vidět, že to máš v hlavě v pořádku. Ono je taky něco jiného číst věci jedenácti letých holek, co mají vzor v Miley Cyrus a holky, co už má něco za sebou. Jo, sem asi o dost mladší, než ty, ale úplně jsem se do tebe při čtení vžila a prostě...chvála chvála chvála :D  :-)

2 onni onni | Web | 13. dubna 2011 v 17:43 | Reagovat

Myslim, ze tyhle myslenky jsou normalni. Jiste, clovek muze chtit bojovat proti celemu svetu, ale proc vlastne? Protoze chce byt rebel? Protoze se jemu i lidem v jeho parte neco nelibi? A kdo vlastne urcuje to, co je spatne a to co je dobre? A teni takovy boj v podstate jen druhou stranou mince toho, proti cemu bojuje? A mame se tim v nasem veku trapit jen proto, ze se v nas obcas objevi postpubertalni sklony, ktere jsou ve sve podstate dost rozmazlene a pohodlne, tudiz se jim za zadnou cenu nechce odejit a nedopustit aby je vymenily roztomile infantilnosti, ktere nekteri dospeli maji?
Nemyslim, ze by ses zarazovala do davu. Ono zaradit se do davu je totiz naprosto jednoducha vec a myslim ze jak v tvem, tak i v mem pripade, by se takova vec uskutecnila uz davno. Mozna ztracime iluze. Ale je to spatne? Opravdu je tak spatny fakt, ze clovek zacina videt svet realne a zacina si uvedomovat, co vlastne stoji za to a co ne? Ja ti nevim, pokud ma nekdo potrebu i ve 35 ci 50 letech chodit obleceny v roztrhanych hadrech a delat si ciro z tech poslednich peti vlasu co mu zbyly, proc ne. Ale osobne neznam zadnou takovou osobu, ktere bych neco takoveho zavidela.
Zda se, ze posledni dobou se obe dostavame do podobneho stadia. Taky hodne vzpominam. Posledni dobou se mi porad ve snu objevuji lide, ktere jsem kdysi znala, kteri stali u pocatku i konce meho pribehu s gotikou. Na zacatku tech snu jsem vzdycky s nima, skoro jak za starych casu. Pak najednou ale zjistim, ze tady vlastne s nima vubec nechci byt. Uz nikdy. A v tech snech jdu nakonec vzdycky za Tomem...
Moje sny odjakziva odrazely moje podvedomi, pripominaly mi veci, o kterych jsem si myslela ze uz me davno netrapi. A to, co se kolem me deje ted, tolik silenych zmen - mam pocit ze to vede jen k jednomu - abych dokonale prijala svou minulost, jeji negativni dopady na muj dnesni zivot, nachazela ve vsech vecech, ktere se staly smysl a to, jak me to dovedlo az sem. A uprimne? Uz bych nemenila. Nevymenila bych emoce, ktere zazivam kdyz sleduju live balet za emoce ktere jsem mela treba na MORech nebo gothic partys. Nevymenila bych klid, kdyz si sedim v mem pokoji, ctu si, koukam na filmy/serialy, zalivam kvetiny, pozoruju hvezdy za chvile, kdy jsem kazdy den chlastala v metlosema, punkacema a gothama v brnenskem Brooklynu. Obcas mi chybi mesto, civilizace, nejlepsi kamaradka, za kterou jsem dkysi mohla jezdit vlastne kdykoli. Ano, obcas je to tezke. Ale nemenila bych. Stare iluze jsem totiz v podstate vymenila za nove :)

3 onni onni | Web | 13. dubna 2011 v 17:43 | Reagovat

[1]: Mi je 25 a Miley mam taky rada ;) trosku min zaujatosti by to chtelo

4 Elysia Elysia | Web | 13. dubna 2011 v 18:02 | Reagovat

[2]: ciro z peti vlasu me pobavilo:D je jasne, ze nebudu chodit v roztrhanych hadrech porad a vsude jen proto, ze jsem si na to v puberte zvykla, na druhou stranu nevidim duvod proc si je obcas nevzit kdyz na to mam naladu a nepujdu v tom zrovna do divadla:D zase takove nazory jako je mi tricet uz se musim chovat primerene svemu veku a zacnu chodit jen v kostymkach/obleku i kdyz du treba do lesa mi taky nejsou uplne sympaticke..teda aby to nebylo spatne pochopeno, chovat se primerene svemu veku ano, ale netvarit se ze vseho tragicky, nadrazene a za kazdou cenu sakra dospele a vsechno brat vazne...tve "umirnenosti"(ted me nenapada lepsi slovo) este nedosahuju,taky davam sice prednost poklidnejsim aktivitam, cteni, koukani na filmy, vareni:D, ale taky se z toho porad rada vytrhnu nakym tim koncertem, ci posezenim v hospode, ktery se obcas i trochu zvrhne v nezrizenou pitku a zatim mi to tak vyhovuje..od vseho trochu, ale kdo vi, treba se to casem taky prevazi do te poklidnejsi sfery:) prece jen jsem o fous mladsi:D

5 onni onni | Web | 13. dubna 2011 v 18:45 | Reagovat

Ano, ses mladsi a hlavne jsi jeste porad na skole, to je ten rozdil :)
A pokud jde o to ze by se clovek mel chovat/oblekat podle toho kolik mu je - to je samozrejme blbost. Tim se nijak neridim. Spis to prijde samo. Proste prestanes mit potrebu davat svemu okoli najevo jak jses jina, bude ti stacit, ze to vis ty sama ;)

6 Lili Lili | 14. dubna 2011 v 11:27 | Reagovat

,,Proste prestanes mit potrebu davat svemu okoli najevo jak jses jina, bude ti stacit, ze to vis ty sama ;)"

Moc krásná věta. V nedávné době přišla chvíle, kdy jsem najednou nevěděla, kdo jsem. Nějaké tři roky jsem chodila jen v černé a byla hroznej tvrďák a pak jsem nechala vyplout na povrch i jiné složky mé osobnosti a začala nosit i jiné, elegantní věci a nějakou dobu jsem z toho v sobě měla pěkný zmatek.
Dnes když vidím metloše se vším všudy, tak se jen usměju, protože vím, že se tak taky ráda občas obleču a duší jsem pořád rockerka, ale už nemám zapotřebí dávat celému světu na odiv, kdo jsem. :-)

7 Ivi Werwolfin Ivi Werwolfin | E-mail | Web | 14. dubna 2011 v 16:41 | Reagovat

J to fajn článok.
Ja sa vyvíjam tiež, a neplačem za minulosťou, nechcem za ňou plakať, ani nie je za čím. To, že som bola debil, malý, sprostý a škaredý, to nie je vôbec na mieste. Som rada, že som taká, aká som, aj keď mám teraz osobne so sebou viac problémov ako predtým.
Tiež som išla sama proti všetkým, a teraz stále idem, lebo ostatní sú tupci (to som zistila až asi pred dvoma rokmi), tak radšej pôjdem proti nim ako s nimi.

8 Nebožka Nebožka | Web | 18. dubna 2011 v 14:28 | Reagovat

Všichni se v tomto ohledu vyvíjíme. Já ještě před dvěma roky chodila v dlouhé černé sukni a říkala si, kdovíjak nejsem tajemná (pozor, ne temná:D) - to byla má éra depek a snahy být viktoriánskou dámou. Baví mě hrát si s vlastním vzhledem (ale neberu se až tak vážně), beru to jako určitý prostředek sebevyjádření, ale ne smysl života. Deathrock a psychobilly mi možná vydrží do konce života, modrý pramen vlasů a obojek patrně ne. Ale tak už to v životě chodí:)

9 Jane Jane | Web | 20. dubna 2011 v 18:27 | Reagovat

Tohle je skvěle napsanej článek. Já vždycky říkám jen jak je mi líto lidí, kteří jsou úplně vyhořelí, úplně přišli o všechny iluze. Je dobrý dospět, ale i v dospělém člověku by měl zůstat kousek dítěte. Kousek iluzí a naivity. A já, přes to všechno, že bych chtěla být nezávislá a bydlet sama atd. jsem ráda, že je mi teprve čtrnáct. (I když mi za dva měsíce bude už patnáct.) Čím je totiž člověk mladší, tím z menších maličkostí se může radovat a z menších věcí má pocity vítězství. A já si to užívám... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama