Duben 2011

Máte otázky?

28. dubna 2011 v 18:46 | Elysia |  Zeptejte se
Napadlo mě, že si sem taky zařadím rubriku jako už mají mnozí jiní ve stylu ptejte se, já odpovím. Nevím sice, na co byste se mě mohli chtít ptát, ale kdyby už u vás ta potřeba vznikla, můžete tak od nynějška učinit právě zde:).

Je to xichtem

28. dubna 2011 v 18:30 | Elysia |  Den za dnem
Po dlouhém předlouhém rozhodování, zda si nechám zase narůst dlouhý vlasy jako jsem kdysi mívala, jak princezna až po pas nebo je opět přistřihnu jako to činím již pár let, jsem nakonec dospěla k rozhodnutí, že i když by se mi ty dlouhý líbily, nemám na ně nervy a taky jsem chtěla změnu a to hned a to by s čekáním na to, až vyrostou, jaksi nešlo. A tak jsem zašla k té milé slečně kadeřnici, co mě posledně tak pěkně ostříhala, že jsem poprvé byla úplně spokojená a objednala se. Na místo činu jsem se podle plánu dostavila dnes. Chyba byla, že jsem neměla příliš představu o tom jak by to vlastně ve finále mělo dopadnout a tak jsem se plně svěřila do rukou osudu. Tedy slečny vlasové střihačky. Nakonec jsme to zvládly společnými silami, protože se mě stejně pořád ptala jestli tady kratší a támhle delší nebo naopak. A výsledek? No to je tak pokaždé, že je to něco jinýho, než jste zvyklí, tak kolikrát odcházíte s rozpačitým úsměvem, ale pak si na to většinou zvyknete a líbí se vám to. Vím, že je pořád ještě brzo, ale já se s tím teď nemůžu nějak srovnat. Přitom ten střih je pěknej a dá se s tím dělat spousta variací. Jenomže ať dělám co dělám a přečesávám a tvaruju to jak chci, pořád to vypadá divně. A to nemluvim o tom, že jsem eště cestou domů zmokla a pršelo asi tak přesně tu dobu, co jsem byla venku. No každopádně jsem nakonec dospěla k závěru, že je to pěknej sestřih, ale to jen můj xicht se k němu nehodí. Ale co, nechám to uležet a když to nepůjde, zkusím to změnit a ještě víc zkrátit nebo prostě počkám až to trochu povyroste a třeba to pak bude lepší, kdo ví...


A ještě jedna fotka z majálesu. Tuhle "jízdu na bejkovi" jsem si vždycky chtěla zkusit a tak jsem neodolala, když jsem měla tu příležitost jen za to, že jsem podepsala nějakej papír, kterej jsem vlastně ani nečetla, ale snad to bylo opravdu jen potvrzení o tom, že to podstupuju na vlastní nebezpečí. A bylo to super a je to mnohem težší než se zdá i když to nebyl rozzuřený býk ale jen plechovka od gambáče:D. A dokonce jsem si z toho odnesla i pár šrámů které jsem pak hrdě vydávala jako zranění ze souboje s býkem:D.

Výžblept

27. dubna 2011 v 16:16 | Elysia |  Den za dnem
Mám nutkání něco napsat, ale absolutně mě nenapadá co. Nechci aby to bylo trapné tlachání o ničem, ale nejspíš bude. Víte, vždycky když se musím učit na nějakou zkoušku a na nic nemám čas, říkám si, kolik bych toho chtěla dělat a když je pak po všem najednou zjistíte, že zase jen sedíte u pc a čumíte na filmy, válíte se v posteli a žerete. No dobře vlastně to tak úplně není pravda, to jen mám dnes takovou debilní náladu, že vidím všechno černě. Ale když nad tím tak přemýšlím zas tak špatný to se mnou eště není. V pátek hned jak jsem si odbyla tu zkoušku z infekčního, jsme vyrazili na majáles. Až na to že mě štve, že jsem kvůli jistým lidem měla tu zkoušku v pátek a ne ve čtvrtek jak jsem původně chtěla a kvůli dalším jistým lidem jsem šla skoro poslední a tudíž tam tvrdla celé dopoledne a než jsem pak dojela na privát se převlíknout a osprchovat, tak už čas pokročil a tudíž jsem se na ten majáles dostala až na Vypsanou fixu a Tleskače jsem propásla...a na to jsem se přitom těšila asi nejvíc:(. No nakonec to bylo všechno fajn, Fixu jsem viděla už asi po čtvrté ale pořád jsou skvělí, Sto zvířat mi udělali taky radost a teď mě tak napadá, že jsem se chtěla podívat i na Fast Food orchestra a to mi už nějak uteklo asi vlivem alkoholu..To jen tak abych byla spravedlivá a neříkala pořád, že za všechno špatný můžou pořád jen jiný lidi. Ale to pivo ostatně bylo docela zabiják. V sobotu nám přichystalo pěknej bolehlav. Sobota pak byla celkem zabitá. Cesta domů, bylo nám blbě a tak jsme se pak s kocourem radši jen váleli v posteli a sledovali HIMYM:). Teď se snažím vzpomenout, co se dělo v neděli ale mám totální okno a to jsem fakt nic nepila. Tak to asi nebylo nic podstatnýho. A v pondělí byly velikonoce. A u nás se to estě pořád "slaví". Ovšem nemít mladší bráchy asi by to byla nuda. Pamatuju, že jako malý holky jsme se ségrou barvili vajíčka a tak všechno a pak nás mrzelo, když moc kluků nepřišlo. Pak přišlo to období pubertálního vzdoru, kdy to pro nás byl vopruz a nejradši bysme ten den byli kdekoli jen ne doma, bohužel pro nás, maminka tradice ctí a tak jsme to museli přetrpět a naopak jsme byly rády, když třeba pršelo a nikomu se chodit nechtělo. Teď už jsme ve fázi dospělosti, kdy se rozplýváme nad malýma chlapečkama, kteří spíš vyděšeně koukají než aby věděli, co s tatarem, ale z vajíčka pak mají tu úžasnou dětskou radost a s těma velkýma si pak dáváme panáka a pak se nad nima taky rozplýváme jak jsou skvělí i když bysme je občas rády taky něčím pořádně přetáhly. No a jak tak koukám, z článku započatého ze zoufalé nudy se vyklubal popis posledních pár dní...no já se snad dám taky na psaní deníčku či co! Blbý je, že to asi nebude nikoho bavit. Mě to teda u ostatních baví číst, ale to proto, že všichni píšou tak oduševněle a vtipně, svižně a čtivě až se musím stydět protože moje psaní mi připadá hrozně těžkopádné. Ale co! Mě se tím i docela ulevilo od vnitřní frustrace z nicnedělaní (ne že by tohle bylo bůhví jak přínosné pro svět) a tak v tom lenošení teď aspoň můžu pokračovat. A vy, jestli si to přečtete, to už je vaše věc..

A aby to nebylo bez obrázku tak aspoň ta Vypsaná fixa

Plicník lékařský

24. dubna 2011 v 15:35 | Elysia |  Bylinářka
Plicník lékařský - Pulmonaria officinalis L.

Sběr a sušení:
Sběr plicníku provádíme v období květu čili v dubnu až květnu. Stříháme celou rostlinku u země, popřípadě jen mladší listy. Dbáme na to, abychom nasbírané bylinky nepomačkali a co nejdříve je rozložíme k sušení ve stínu. Sušit by se měl rychle, občas převracet při teplotě max. do 40°C. Usušený plicník má zelenou barvu, zhnědlý či zčernalý nemá účinek. Usušený pak skladujeme v suchu a temnu.

Účinky a užití:
Jak z názvu vyplývá, používá se při zánětu průdušek, plicních chorobách a kašli, který zmírňuje ale zároveň usnadňuje odkašlávání hlenu. Dále se používá i při zánětech močových cest, protože působí močopudně. Užívá se ve formě nálevu připraveného z 1-2 polévkových lžic nařezané sušené natě na půl litru vody. Zevně v podobě obkladů na rány a hemoroidy se může kombinovat s jitrocelem. Při zevním použití ale připravíme nálev z dvojnásobného množství.

Pozn.: Mladé čerstvé listy se dají použít i do salátů či polévek.

Ještě jednou o blbosti...

21. dubna 2011 v 20:59 | Elysia |  Postřehy, úvahy, názory
Není to tak dávno, co jsem se tady rozčilovala nad fanatiky, nad tím jak umřelo to dítě ve Francii, kvůli rodičům veganům a ejhle včera článek na Novinkách, že další dítě s podobným osudem a stejně dementními rodiči umřelo v Praze. Nejdřív ho nechají hladovět a když onemocní tak ho ještě svěří do rukou kdejakých šarlatánů a podvodníků s křišťálovou koulí a nechají ho umřít. Na světe denně umírá spousta lidí a dětí, ale všechno ovlivnit nejde. Když ale umře někdo kvůli blbosti někoho jinýho, je mi takové zbytečné smrti líto snad ještě víc a vyvolává to ve mě opravdu velký pocit nasrání. Ale tím stejně ničemu nepomůžu, já vím.
Ještě k těm jehovistům...předevčírem jsem měla volitelnej předmět Transfuzní lékařství, takže o téhle sektě se tam nedalo nezmínit. Co mě ale překvapilo, že oni dokonce někteří odmítají i autotransfuzi, čili svou vlastní krev. Někteří jsou tohle prý ochotni akceptovat jako jedinou možnost příjmu krve, ale jiní i s tímhle mají problém. Tak já nevím, ale asi se jednou budu muset ňákýho toho jehovisty zeptat jak to vlastně mají a proč, protože to vážně nechápu a vysvětlení "je to v bibli" mi nestačí. Ale sehnat je nebude problém, dyť dneska stojíjou na každým rohu nebo ještě hůř se vám snaží vetřít až do domu.

Tak nějak mě to přivádí k otázce: Už u vás taky byli? A jak jste se zachovali? Popovídali jste si s nima bo jste je prostě vykopali ze dveří?:D

Hello spring

20. dubna 2011 v 12:56 | Elysia |  Fotím
Venku je tak nádherně, všechno kvete a hraje všema barvama, i sluníčko konečně pořádně svítí a neschovává se za mraky a já sedím doma nad učebnicí a strašně mě to nebaví. Jen doufám, že nám to vydrží do pátku, páč se půjdu po tom učení odreagovat a trochu si zaSKÁkat na majáles, jupí!:D Teď ale zpátky k učení a vám, co musíte taky tvrdnout doma, že se učíte nebo jste třeba nemocní přináším trochu jara aspoň sem:).


Želva

13. dubna 2011 v 14:30 | Elysia |  Zvířecí kout
Vždycky jsem byla spíš na chlupaťoučká zvířátka, se kterýma se můžete poňuchňat. Ale plazi, různé ještěrky, chameleoni a zvlášť hadi mají taky můj obdiv, ale protože bych je nezvládla krmit myšima, protože by mi jich bylo líto ani cvrčkama, protože se jich štítím, tak si asi nikdy žádnýho nepořídím. Co mě ale nikdy dřív jako domácí zvířátko neoslovilo, je želva. Ne, že by se mi nelíbily, želvy jsou fajn, ale mít ji doma? To mi přišlo strašně ..jak bych to řekla...nezáživné a neosobní. A nebýt toho, že můj Kocour jednu doma má asi by mi ten názor zůstal. Ze začátku mi přišlo, že je to asi jako s rybičkama. Prostě to jen plave a vy se na to můžete tak akorát koukat a ono se to kouká na vás a nejspíš to ani netuší, kdo jste. Želva mě ale po pár týdnech vyvedla z omylu a tak jak jsem si myslela, že je to takové neosobní zvíře, ke kterýmu si nemůžete udělat takovej citovej vztah jako třeba ke psovi nebo kočce, tak je teď pro mě stejně úžasná jako ti chlupáčci a mám ji ráda i když není ani moje. Ale ať jen nekecám, tohle je ona:


Fotky se mi moc nepovedly, nějak mi to nešlo, treba příště budu mit víc času a ona víc chuť pózovat:D

Když punkáč dospěje

13. dubna 2011 v 12:59 | Elysia |  O mě
Je to zvláštní, nevím jestli stárnu, vyzrávám, dostávám rozum nebo lenivím a jen to vzdávám protože přicházím o iluze. Pořád poslouchám punk, pořád mi má co říct, jen se mi nějak nedostává toho nadšení, co dřív. Před pár lety jsem měla pocit, že dokážu bojovat s celým světem. Začít u sebe a změnit vše, co budu chtít. Byla jsem proti všem a všemu, rebelský duch mě hnal kupředu. Je to teď pryč? Vyhasla ta studnice entuziasmu a energie, kterou jsem kdysi chtěla vynakládat na tvoření lepšího světa, který by byl víc podle mých představ? Nevím kam se to všechno podělo. Když čtu články náctiletých punkáčů, vidím v tom sama sebe před pár lety. Nekompromisní, zásadovou, s jasnou vizí. Dnes mám pocit, že můžu být ráda, když občas vyhraju menší bitvu sama se sebou. Už nechci rozložit stát a nastolit anarchii, chci vyhrávat své malé osobní souboje ať už s nepřízní osudu, s blbcema, který každej den potkávám, nebo i jen sama se sebou. Možná je to přirozenej vývoj i když v šestnácti je každej přesvědčenej, že z něj se nic takovýho nestane a bude celej život takovej jakej je pravě v tu chvíli. Nemyslím si ale, že bych nějak zvážněla. Dospěla snad, ale pořád si umím dělat z lidí i ze sebe srandu a netvářím se, že když jsem teď starší musím se chovat jako bych sežrala hovno moudrosti. Ráda vzpomínám i na tu dobu, kdy naší největší starostí byli kluci a největší problém to, že nás rodiče nechtěli někam pustit. Nezlehčuju to, opravdu to byly vážný problémy. Na ten věk:). A i když se mi po tom období stýská, jsem ráda, že jsem tam kde jsem teď. Člověk se zkrátka musí vyvíjet. Dobře každej ne. Někteří se zaseknou na určitým stupni vývoje a dál už se do dmrti nepohnou. Upřesním to tedy. Inteligentní člověk se musí vyvíjet. A i když se mu může stýskat po starých časech, pořád jsou to časy, které ho změnily a přetvořili do podoby jakou má dnes a jaká už zítra může být zase jiná. I proto jsem ráda, že mám třeba tenhle blog. Je to v podstatě dokumentace mýho osobního vývoje. Ne přesně, protože sem nepíšu všechno co by se mě týkalo. Ale i tak si říkám, že za pár let si třeba přečtu ňáký svoje články a zjistím, že už to vidím třeba úplně jinak.
Dřív jsem chtěla být svobodná a nezávislá. Teď mám představu vlastního domu a rodiny (za pár let, to nespěchá:D), trápí mě škola i pomalu se blížící vyhlídka práce. A pak se zase člověk, kterej se chtěl dřív za každou cenu lišit, být sám sebou a originální (ačkoli, přiznejme si, i v subkulturách se opakují vzorce stádovitosti), školu a budoucnost neřešit, ptá, co se to sním stalo. Jestli se tím dobrovolně nezařazuje do toho davu, proti kterýmu chtěl vždycky jít. A dochází k názoru, že to rebelství v něm pořád je, že se zas tak nezměnil. Nedává to sice najevo co nejdivočejším vzezřením, už si to dopřeje jen někdy, když má náladu, z nostalgie, nebo prostě jen proto, že chce. Ne proto, že to tak musí být, protože jsem punkáč. Ale zároveň ví, že nikdy nebude jako ostatní, že nikdy nebude nakupovat oblečení v Kenvelu (nebo co teď frčí). Nechce se už přivazovat ke stromu a protestovat proti ničení přírody, ale když potká podvyživený kotě, tak si ho vezme domů. Nechce se účastnit protináckovkých pochodů, ale když uvidí, že někdo dělá něco zlýho tak nepřejde jen kolem se sklopenou hlavou a nebude dělat jakože nevidí. Už nechce za každou cenu bojovat proti celýmu systému, ale bude se snažit podpořit to, co v něm funguje a vystupovat jen proti tomu, co je špatně. Takhle bych mohla pokračovat dál, ale už se to začíná natahovat a kdo dneska čte dlouhý články?:D
Co si z toho tedy vzít za poučení? Nic. Nemá to být poučnej článek ani zamyšlení nad životem. Jen moje osobní výpověď o přibývajících letech a vy si z toho vemte co chcete. Jen se nebojte vyvíjet. Nebojte se měnit svoje názory. Nezpronevěříte se sami sobě ani tomu v to teď momentálně věříte. Důležitý je věřit tomu, že děláte dobře právě teď a tady, protože nemá cenu se do něčeho nutit nebo si na něco hrát.

Streetart

11. dubna 2011 v 13:49 | Elysia |  Fotím
Ale Hradec nezdobí jen umělcké lampy a krásné historické budovy. Pro někoho je to vandalství, pro jiné umění. Já říkám, že to může být obojí a často je mezi tím jen úzká hranice. Tohle je ukázka Hradeckého streetartu, kterej řadím mezi ty lepší dílka. Čmárance na zbrusu nové omítce jsou na zabití, ale tohle mě baví, zvlášť když to oživí nudnou šedivou plochu.


Lampy

11. dubna 2011 v 13:09 | Elysia |  Fotím
Minulej týden jsem se vypravila fotit něco jarního, bohužel minulej týden to ještě všude vypadalo jak na podzim, tak mi nezbylo než zaměřit objektiv na něco jiného. Teď už to ale všude kvete (jaká změna během jediného týdne) tak zkusím to jarní pučení zachytit dnes. Samozřejmě se pak pochubím, když se to povede:D. Prozatím aspoň lampy zdobící ulice Hradce.
Tahle je moje nejoblíbenější..no řekněte sami, není to nádhera?

Příroda

9. dubna 2011 v 14:34 | Elysia |  Fotím
Pár tak trochu nesourodých fotek opět z Broumovska...

Slzy

5. dubna 2011 v 16:04 | Elysia |  Básním
Když už jsem se hrabala v archivu fotek, vytáhla jsem i jednu rýmovanou šuplíkovku. Nutno podotknout, že už se naštěstí nenacházím v té náladě v jaké jsem to psala a doufám, že ani nikdo z vás:).

Slzy

Bodni mě do srdce
sleduj jak krvácí
přivaž mě za ruce
a uškrť hadicí
žíly mi podřezej
pod nehty třísky vraž
na hřebík rezavej
má kolena sraž
na skřipec natáhni
mou duši zmučenou
pak z kůže stáhni ji
smrt - ta bude mi odměnou
vezmi si všechno
zašlap to do země
nedám jen jedno
své slzy si nechávám pro sebe!

obrázek z DA

Welcome to the jungle

5. dubna 2011 v 15:23 | Elysia |  Fotím
Dneska jsem sice hned po škole vyrazila fotit, ale venku bylo hnusně zataženo a příroda až na pár ojedinělých kvítků vypadala spíš jak na podzim. Nafotila jsem aspoň pár baráčků, co se mi tu (myšleno v Hradci) líbilo, ale k jejich úpravě se asi dostanu později. Tak když už není venku, tak aspoň sem přináším trochu zeleně:).


Mech

4. dubna 2011 v 18:28 | Elysia |  Fotím
Objevila jsem pár starších fotek, sama nevím, proč jsem je sem přestala dávat, ale tak si říkám, že bych mohla i zase začít trochu fotit, když už jsem se přihlásila do té fotografické soutěže:D.

Je to foceno loni v létě v Broumovských skalách, které tam byly takhle úžasně porostlé takovým jemňoučkým mechem, jen si lehnout:).


Děti by neměly platit za přesvědčení svých rodičů

4. dubna 2011 v 17:39 | Elysia |  Postřehy, úvahy, názory
Tak jsem si právě přečetla, že ve Francii umřelo dítě jen kvůli tomu, že rodiče byli zapřísáhlí vegani a dítě špatně živili. Jak už jsem řekla snad tisíckrát: ať si každej dělá co chce, pokud tím neomezuje druhé a nevnucuje jim svoje názory. Což o to, když mi bude někdo cpát něco, co se mi nelíbí, ohradím se proti tomu a i když mě to podráždí, dál si budu dělat svoje. Ale co chudák to dítě? To se bránit nemůže. Nemůže se samo rozhodnout co chce jak dělat a čím se stravovat. A tohle není první případ. Kolik dětí už takhle umřelo nebo trpělo nemocema a podvýživou jen kvůli tomu, že jejich rodiče byli nějací pošahaní aktivisti. Vegetariány jsem ještě ochotna akceptovat, protože i vegetariánská strava může dospělému člověku poskytnout všechny živiny, co potřebuje. Blbé je, že se pro to často někdo rozhodne takřka ze dne na den a nemá o výživových hodnotách a obsahu vitaminů, stopových prvků a bílkovin v potravinách ani ponětí. To, že si tím pak škodí sám, je jeho věc. Když tím trpí dítě, je to podle mě trestuhodné. Veganství už ale beru jako totální zlo, protože veganská strava nemůže nahradit všechny živiny, co člověk k životu potřebuje. Jasně, že existuje i opačnej extrém, kdy dítě ještě v kočárku matka krmí přesolenýma, olejem nasáklýma hranolkama z fastfoodu (popřípadě mu k tomu fouká kouř z cigarety rovnou pod nos). A pak to dopadá tak, že dítě má ve 5 letech pomalu víc kil jako průměrný dospělák. V tomhle příadě ale nejde o přesvědčení, nýbrž hlavní roli hraje především blbost ve většině případů sociálně slabých rodičů a já tu nechci rozebírat chybné živení dětí, ale fanatismus.
Stejně jak ti vegani mi vadí jehovisti. kteří by nechali své dítě umřít nebo v lepším případě jen trpět v nemocnici delší dobu než by muselo, protože jim jejich přesvědčení káže nepřijímat transfúze. A když převezme odpovědnost do svých rukou lékař a transfúzi pro záchranu života dítěte podá, rodiče se ho zřeknou. Mimochodem nikde se nemůžu dopídit toho, proč jim to vlastně vadí, takže jestli někdo víte, prosím, poučte mě.
Určitě je takových příkladů víc. Někteří rodiče jsou třeba silně proti modernizaci světa a tak dítě drží v podstatě v izolaci aby ho chránili před zlým přetechnizovaným světem. V tomhle případě mu samozřejmě nejde o zdraví fyzické, ale co jeho psychika? Když ostatní děti ve škole se baví o pohádce, co viděli v televizi a o hře, co hráli na počítači a ono ani neví co to je. Pak se stane lehce terčem posměchu a šikany. Najdou se zkrátka velice rozličné extrémy, já tu chtěla jen na těch dvou asi nejčastějších ilustrovat jak to může dopadnout s fanatickým vyznáváním čehokoli. Dnes se fanatizmus spojuje a kritizuje především v tom rozměru náboženském, ale on se může vyskytnout v jakékoli podobě.
Věřte čemu chcete, vyznávejte, co je vám sympatické, ale proboha když už, tak tím zničte jen sebe. Seznamte své děti s vaší ideologií, ale nechte je normálně vyrůst a nechat je rozhodnout se samotné pro to, co ony samy uznají za rozumné.