Charles R. Cross: Těžší než nebe

14. února 2010 v 11:03 | Elysia |  Knihovna
Spousta lidí v mým věku si stěžovala o vánocích, že už to není jako když byli malí, že už není žádné překvapení, rodiče se prostě zeptají, co chcou, a to pak taky dostanou. Ani u nás to není jiný. Ale mě to narozdíl od jiných nevadí. Nikdy jsem nijak zvlášť neměla ráda překvapení a když vím, co dostanu, těším se prostě víc. Možná su divná, ale je to tak. Letos jsem si jako jednu z věcí přála knihu, jejíž název i autora vidíte v titulku článku. Řekla bych, že většina z vás ví, o co de, pro ostatní v krátkosti - jedná se o životopis Kurta Cobaina. O něco takového se už pokoušelo více autorů, jiní se spíše věnovali Nirvaně, ale tahle kniha je považována za nejvýstižnější, nejpřesnější a nejpodrobnější, co se Kurtova života týče. Rozepisovat se o obsahu nemá moc smysl, je to prostě zachycení JEHO života od narození až po onen osudný den, kdy nás navždy opustil:(. Co bych vám ale chtěla sdělit, jsou pocity, které ve mě tato kniha zanechala...

Začínala jsem ji číst s radostí, postupně jak se stránky a na nich Kurtův život odvíjel, jsem se do toho stále více vžívala až jsem tam téměř "byla". Připadala jsem si jako bych to všechno prožívala s ním, ale jako bych byla jen nezávislý pozorovatel, který nemůže nijak zasáhnout. Jako když se vám zdá sen, vy vidíte někoho, kdo se blíží k propasti, ale nemůžete na něj zavolat, varovat ho..Přesně takhle jsem se cítila. Věděla jsem, jak to dopadne, to je jasné, ale stejně mě to dostalo. Posledních několik stránek jsem četla se slzama v očích. Myslete si o mě co chcete, že jsem třeba přecitlivělá, ale on se jaksi můj vztah k NĚMU nedá popsat jednoduše slovy. Teď nechci vypadat jako zblblá puberťačka slepě zabouchlá do svého idola. A že sem jich měla!:D Tohle je ale něco jiného. Když jsem totiž četla řádek za řádkem, bylo to, jako bych místy četla o sobě. Neberte to tak, že bych se s ním chtěla srovnávat nebo se k němu přirovnávat, to vůbec. Náš život byl a je odlišný, přesto některé věci nemůže někdo pochopit, pokud je sám nezažije...
Nirvana byla jedna z prvních kapel, které byly charakteristické pro můj přerod od růžové bárbí k rebelující punkerce. Jenomže má jedno specifikum. Zatímco ostatní kapely, které jsem tenkrát poslouchala, už jsem taky dávno zase vyřadila z provozu, Nirvana zůstala. Vždycky, když jsem je poslouchala, byla tam cítit ta zoufalost, šílenství...ale teprve poté, co jsem si "prožila život s Kurtem", v těch skladbách nacházím mnohem víc a teprve teď dokážu těm pocitům přiřadit jméno a jejich hudba pro mě znamená snad ještě víc, než kdy jindy...
Pro spoustu lidí to byl jen zasranej feťák...nebudu říkat, že nebyl, ani ho nechci omlouvat, jen chci říct, že ho chápu...Tento rok, respektive už minulej, spousta lidí ronila slzy za M. Jacksona, já je ronila za Kurta...kdyby to věděl, že i po tolika letech dokáže jeho smrt někoho přimět k slzám...vždycky mi to bylo líto, že už nikdy nic nezazpívá, nesloží novou skladbu, nikdy nebudu na jejich koncertě...ale teď to bylo, jako by mi umřel někdo mě blízký...
Někdy se těžko hledají slova a někdy zůstanete nepochopení, ani tenhle článek nedává příliš smysl a nevím nakolik je srozumitelný a pochopitelný...přesto ho tu nechám jako vzpomínku na jednu z nejdůležitějších osobností...alespoň pro mě...
Rest in peace...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lili Lili | Web | 14. února 2010 v 15:51 | Reagovat

Četla jsem. Bylo to jak píšeš, akorát u mě jak se blížil konec nastal takový podivný stav, kdy jsem to nechtěla dočíst. Spoluprožívala jsem to a věděla jsem, že přijde jeho sebevražda. Jakoby nečtení na tom faktu dokázalo něco změnit.

2 veruce veruce | Web | 14. února 2010 v 19:01 | Reagovat

Myslím, že tuhle knihu jsem četla s obdobnými pocity a vztah ke Kurtovi a Nirvaně taky naprosto chápu, protože to byla i jedna z mých prvních tvrdších kapel kdysi dávno a dodnes ji ráda poslouchám.

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 15. února 2010 v 11:29 | Reagovat

Otiskl se do své muziky. A pokud ta muzika někomu něco říká tak furt je.

4 Anča Anča | Web | 15. února 2010 v 19:24 | Reagovat

To rozhodně není přecitlivělost, stává se mi běžně, že se vžiju do děje až příliš :-D Každopádně... Kurt byl génius a je ho škoda. Zrovna nedávno jsem četla spekulace o příčinnách jeho smrti v časopise Roc and Pop - jednou z verztí např je, že ho dala zavrařdit Courtney... snad o tom vyšla i kniha

5 Elysia Elysia | Web | 15. února 2010 v 19:34 | Reagovat

[4]: ona kazda neprirozena smrt slavne osobnosti, zvlaste pak tech velkych formatu, vyvolava vzdy dohady a spekulace, ale podle me sou to jen novinarske vyplody aby meli o cem psat co nejdyl a stale se k tomu mohli vracet a taky za to muzou fanousci, kteri se odmitaji s jejich smrti smirit...Kurt to udelal sam, mel sebedestruktivni sklony uz od detstvi navic pri te bolesti, v depresich a na drogach...tady mi to, ze ho dala Courtney zavrazdit prijde fakt smesne...

6 veruce veruce | Web | 15. února 2010 v 23:01 | Reagovat

[5]: přesně... kdysi jsem četla článek v Reportu, kdy hledali každou maličkost, která mluvila proti sebevraždě, nestačila jsem zírat....

7 haf haf | Web | 17. února 2010 v 18:22 | Reagovat

Ach jo, co k tomu napsat? Snad jen, že hudba Nirvany...prostě mluvil mi z duše, no. I'm so happy cause today I've found my friends, they're in my head...zdá se to šílené, ale tento text na mě sedí:-D Štve mě, že v době, kdy žil, jsem byla malé děcko a nic z toho neměla. Zažít ten den, kdy se zabil a mít z toho rozum, obrečela bych to:-( Dostalo mě, jak Courtney lozila kolem jeho těla a řvala: ,,Kurva, kde jsi? Slyšíš me? Ať jsi kdekoliv, jsi anděl!"
Ano, anděl. You're not dead. In our hearts, you're still alive...:-( Budiž mu v nebi krásně. Amen...:'-(

8 Anča Anča | 17. února 2010 v 19:52 | Reagovat

[5]: no... jedno je jisté - jak to bylo úplně přesně, se nikdo nikdy nedozvíme :-) jinak souhlas :_)

9 Lúmenn Lúmenn | Web | 20. února 2010 v 22:20 | Reagovat

Mám to dost podobné, četla jsem Těžší než nebe skoro rok, protože si ho půjčila kámoška a pak nebyl čas a tak, ale ta knížka ve mě nechala hrozně hlubokou stopu a konec jsem samozřejmě probrečela taky. A stejně jak píšeš - některé věci mi sakra připomínaly mé pocity, můj život, moje bolesti a strasti a pro mě osobně je Kurt někdo jako kámoš, kterýho jsem znala, i když umřel, když mi bylo teprve pět a tehdy jsem Nirvanu vůbec neznala.
Dneska je to tak možná deset let, co je poslouchám, ale opravdu milovat jsem je začla až někdy v 15ti a nikdy už nepřestala. Prostě jsou kus mojí duše, višchni tři, ale Kurt má v tom srdci samozřejmě větší místo. Zkurvenej feťák, kterýho miluju jako nejlepšího přítele. Jak píšeš...rest in peace, Kurte:,-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama