Z mého života

14. prosince 2009 v 14:52 | Elysia |  Den za dnem
Mám potřebu se trochu vypovídat a jelikož momentálně není komu, hodím to zase na vás (to máte radost, co?:)). Posledních pár dní je mi nějak smutno. Příčinu nedokážu ale jednoznačně určit. Je to taková směsice všeho možného, některých událostí, věcí, co mě straší v podvědomí a i když tuším co jsou zač, nechci je pouštět ven a přemýšlet o nich ačkoli mi někdo možná řeknete, že bych měla a taky je to možná částečně umocněno i špatnou částí měsíce:P. Nezávislý pozorovatel by přitom mohl říct, že si nemám na co stěžovat, že je vše v podstatě ok. Ve škole se mi zatím daří, doma to vypadá líp než jindy a vůbec na první pohled není patrné nic, co by mě mohlo přivádět do stavu deprese. Jenomže! Nic není nikdy takové jak se zdá, že? Vždycky musí být nějaké ale. A já jich mám hned několik, které jsou možná samy o sobě nicotné, ale v součtu všech dohromady se na mě valí jako lavina. Všechno je tak nějak pod tou křehkou idylickou slupkou zkažené a jen to čeká až s to všechno vyvalí navenek (pokud možno naráz samozřejmě). Asi bych to přirovnala k jablku, které navenek vypadá chutně a šťavnatě, ale uvnitř je zkažené a červavé. Některé věci se mě dotýkají možná víc, než by měly. Asi jsem si za ty roky už měla zvyknout, ale na některý věci se snad zvyknout nedá. Hádky, jsou nepříjemné. Tím spíš, když se pořád opakují. Tím spíš, když jsou bezdůvodné. Tím spíš, jsou-li vyvolávány přímo za účelem ublížit....
Bojím se vánoc. Ano, opravdu bojím. Vždycky se najde něco, co je zkazí. Nechci se těšit, protože není na co. Ale i to mě ničí. A stejně ve mě přetrvává dětsky naivní naděje, že tentokrát by to mohlo být jiné. Jenomže nebude. A já, i když to vím, budu kvůli tomu naivnímu očekávání opět zklamaná. Zase. I když to čekám a snažím se na to připravit. Prostě to nejde.....
Znáte ten pocit, když zjistíte, že ti, co jste je považovali spíš za známé, jsou vám lepšími kamarády než ti o kterých jste si mysleli, že jsou to vaši přátelé? Když zjistíte, že s lidmi se kterýma prohodíte sotva pár slov máte více společného než s těmi s nimiž jste denně a myslíte si, že si rozumíte? Když zjistíte, že si s takzvanými přáteli nemáte co říct? Znáte ten pocit, že se nic nemění? Přesto, že jste si mysleli, že některé věci jsou minulostí, najednou vyjde na světlo, že jsou pořád tady, pořád stejné, jen skryté za jinou maskou. Doktor House má vě dvou věcech naprostou pravdu - všichno lžou a nikdo se nemění. Možná, že procházíme určitým intelektuálním, duševním, tělesným, zájmovým, hudebním atd. vývojem, ale v jádru jsme v podstatě pořád stejní. Není možné zbourat věž a postavit zcela novou. Vždycky zůstanou stejné základy. Je to jako se starým stolem, který sice nově natřete, že se bude na pohled jevit jako nový, ale uvnitř to bude pořád ten starý, prožraný stůl se svou minulostí. Ta se totiž nedá vymazat. I když ji zatlačíte, co nejhlouběji do podvědomí, i když se ji budete snažit vymazat, popřít, nemyslet na ni, vždycky tu bude. Je naší součástí, stejně jako naše ruce, nohy, orgány, duše. Někdy ji možná nevnímáme, tak jako automaticky provádíte některé úkony, celkově si žijete tak nějak automaticky a nevnímáte to, ale ono se to čas od času připomene a pěkně se vám zakousne do mozku až to hezké není. A přinutí vás, chtě nechtě, vzpomenout si.
Nejhorší je, že někdy bolí i ty pěkné vzpomínky, protože to připomíná dobu, kdy jste byli šťastní a chtěli byste to vrátit zpět, ale to nejde...Musíte si prožít přítomnost...Přítomnost s lidmi, kteří vás štvou a bez těch, po kterých se vám stýská...
Jak to tak po sobě čtu, koukám, že to moc nezapadá do obvyklého ladění článků tady. No, přivítejte mé depresivní já. To je taky ono, možná je to všechno jen můj problém, protože se pořád snažím vypadat a chovat v pohodě. Já jsem přece ta bezproblémová holka, co si proplouvá životem bez strastí a neúspěchů a radí všem okolo jak se vypořádat se svými problémy, ale sama si pomoct nedokáže. Sama ani nedokáže skoro nikdy a skoro nikomu říct, co ji trápí, co ji žere...prostě neumí moc mluvit o svých citech a pocitech. Nechce tím nikoho obtěžovat a pak to dusí v sobě, což se ale zákonitě projeví i navenek a je pak protivná a nikdo vlastně neví proč.
Jejda, já jsem ale zoufalec. To si normálně nepřipouštím. Ale někdy, jenom někdy, dospěju do bodu, kdy to musí ven. A to je právě teď, takže vás tím takhle obtěžuju. Teda pokud to ještě vůbec někdo čte. Jedno je ale dobrý. Ještě pořád nejsem až na dně. Protože pořád ještě nedokážu o některých věcech mluvit naplno otevřeně, ale jen v náznacích, aby se mi ulevilo. Možná bych to měla pustit ven všechno, ale na to jsem zase příliš zbabělá a bojím se toho, že mě to oslabí. Přitom, je to blbost. Slaboch jsem teď, protože otevřeně si přiznat problém přece vyžaduje odvahu. A tu já prozatím nemám...
Už radši skončím, pro dnešek toho bylo myslím dost. Doufám, že vám se daří líp než mě a taky, že mě to zas přejde a tyhle sebelitující výlevy už nebudu muset psát...
...do háje, ani ty cigára nemám:(...
Dopsáno po pár minutách:
Jak já říkám, když už si člověk myslí, že nemůže být hůř, tak zaručeně bude. A je. Jasně, když se to má posrat, tak pořádně!:(
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 veruce veruce | Web | 14. prosince 2009 v 15:07 | Reagovat

Tohle mi není neznámé... Takové náladě nahrává jak počasí, tak blížící se Vánoce, protože pro mnohé jsou to svátky přetvářky... A ten pocit, kdy si najednou víc rozumím s někým, s kým normálně prohodím pár slov, znám moc dobře. Ostatně totožnou situaci, kterou popisuješ jsem řešila, když mi bylo 14, byla jsem sice mladá a blbá, ale to na tehdejším psychickém rozpoložení nic nemění. Vyřešila jsem to s kámoškou, kterou jsem tehdy znala jen přes net, pokecaly jsme, zjistily, že jsme na tom prakticky stejně a najednou nacházely krom podpory i možné řešení. Fungovalo to. Dusit to v sobě je 2. nejhorší varianta (po té vyžvanit něco někomu, kdo to absolutně nepobere), co se dá dělat, ale divila bych se, kdybys to zrovna ty nevěděla...
Takže můžu jen držet palce, aby Vánoce u vás proběhly v pohodě a chmurná nálada odešla co nejdřív. ;)

2 Enochian Enochian | Web | 14. prosince 2009 v 19:00 | Reagovat

je to zajmaví,ale nezoufej bude někdy i líp :-)

3 Lili Lili | Web | 14. prosince 2009 v 22:26 | Reagovat

Tak v prvé řadě, ty kouříš?! Ehm. Nějakou dobu se snažím nezačínat všechny moje rady slovy ,,To znám. Já..''. Zní to sobecky, ale tak nějak vždycky mám touhu ostatním sdělit, že v tom nejsou sami. Není slabošské se vypovídat, naopak je to lidské. A když občas překročí tu hranici, kdy je toho na něj moc než aby se tím dokázal zaobírat jen sám v sobě. Ona je asi nějaká divná doba. Taky mám pocit, že když se chci svěřit není komu, protože by to musel být někdo, kdo mě zná a komu věřím, ale buď ty lidičky nechci otravovat, nebo jsme rozhádaní nebo prostě vím, že to nepomůže, že mi nemůžou dát to co potřebuju ať už jsou to slova útěchy nebo obejmutí. Mě Vánoce deprimují taky, protože nějakou úžasnou shodou náhod se naše rodina vždycky na Štědrý den rozhádá, takže si radši zalezu k sobě a dělám, že neexistuju jako po zbytek mých dní. Navíc díky té mé neustálé touze po příteli se mi připomíná, že to jsou další Vánoce, Silvestr... co oslavím v podstatě sama. ALe nechci tu vydat na článek. Přeju ti hodně štěstí a hodně síly, abys nad tou depresí co nejdřív zvítězila a aby se ta mrcha dlouho nevracela.

4 Elysia Elysia | Web | 15. prosince 2009 v 13:11 | Reagovat

[1]: ja vim, co delat, ale ne vzdycky mi to de a obcas to nezvladnu a vyusti to v nejaky takovyhle hystericky zachvat:D, ale ja vim, ze to bude zas ok, stejne jako vim, ze za cas me zas neco takovyho popadne a budu resit kraviny, ktery me normalne nerozhodi...snad to ale nebude moc casto:)

5 Elysia Elysia | Web | 15. prosince 2009 v 13:59 | Reagovat

[3]: diky, taky s tim mivam problem abych nezacinala slovy, ze to znam a vim jaky to je, pac uz si nekdy pripadam blbe, ale je fakt, ze obcas pomuze, kdyz clovek vi, ze v tom neni sam nebo kdyz si uvedomi, ze jini jsou na tom jeste hur..i kdyz i tak se o vdecnosti za to, ze to prece este neni tak hrozny, neda mluvit:)...taky doufam, ze ti vanoce tentokrat vyjdou:)

6 Joan Joan | Web | 16. prosince 2009 v 17:07 | Reagovat

To mě opravdu mrzí, doufám, že už je mnohem lépe! :(
Možná to zní divně, ale myslím si, že někdy jsou tyhle stavy potřebné, člověk který je šťastný pořád a nikdy ani na minutu se na něj neprojeví sebemenší smutek (ať už pouze v soukromí), snad není člověk..Spíš asi takhle se rychleji oklepeš, prostě jeden den,dva dny necháš, aby jsi to ze sebe všechno dostala...a potom můžeš jít dál.
Sama víš, že není dobré to všechno v sobě dusit, ale každý je nějaký..a já to mám taky tak takový..tedy spíš myslím, že jsem se před lidmi mimo net zatím ani pořádně neprojevila jak se doopravdy někdy cítím, nevím...některé city vyjadřovat je hodně těžké...a když už,..snad stačí se z toho vypsat písemně, to jde daleko snadněji než někdy slovně..doufám, že se ti takhle ulevilo..a že momentálně se máš zase dobře :)

A děkuji moc za tip na tu kaši..už jsem si jí několikrát dělala..ale mám trochu nedůvěru k mléku a tak celkově k mléčným výrobkům..ale z toho mi myslím nebylo nijak špatně..

7 Lúmenn Lúmenn | Web | 2. ledna 2010 v 18:33 | Reagovat

Jenom s tím ven, ať si to zůstane přilepené tady na stránce jako hnusnej hnis, než aby to strašilo uvnitř:)
Btw. vím, že už je ti asi líp, je to starej článek, ale jen mě tam straší ta minulost. Protože ji sice už nikdy nemůžeš změnit, ale vždycky, vždycky jde změnit způsob jakým na ni koukáš. A já svou posranou minulost začla brát jako něco, co byl jen vývoj, něco ve svém hnusu vlastně pěkného, co mi pomohlo a něco mě to naučilo. Všechny nadávky, ubližování, všechny hádky a rozchody, všechny probrečený noci a řezání se do zápěstí, to všechno bylo důležité proto, abych se stala tím, kým jsem teď. A proto svou minulost, ať je jakákoli, mám vlastně ráda:)

8 Elysia Elysia | Web | 4. ledna 2010 v 19:37 | Reagovat

[7]: ja vim, taky se na to divam jako na neco diky cemuz jsem ted takova jaka jsem a jsem za to rada, ale nekdy me to proste takhle prepadne a nepusti, dokud to samo zase neodejde:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama