Listopad 2009

Vánoční výzdoba jako zábava:)

23. listopadu 2009 v 14:54 | Elysia |  Blbůstky a cypoviny
Ačkoli sama nemám ráda, když se s vánocema začíná blbnout moc brzo a ačkoli stejně jako spousta z vás nesnáším přemrštěnou vánoční výzdobu, přece jen si dovolím do vašich duší vnést trochu vánoční nálady v podobě tohohle videa. Je naprosto geniální :).



Cesta

19. listopadu 2009 v 21:00 | Elysia |  Fotím




Černobílá podruhé

19. listopadu 2009 v 12:28 | Elysia |  Fotím
Foceno někdy v létě u nás na hřbitově, úprava ve photoshopu.



Sršni

18. listopadu 2009 v 16:01 | Elysia |  Fotím
Mezi včelkama a vosama se vyskytlo i pár sršňů. Mít alergii, ani se k nim nepřiblížím, ale já jsem naštěstí od přírody odolný člověk a žádnou nemám (a oni byli poměrně dost zfetlí z toho cukru), takže jsem se směle pustila do trochu adrenalinového focení a tady je výsledek.








Vosy a včely

18. listopadu 2009 v 15:36 | Elysia |  Fotím
No jo, člověk jde sbírat hrušky a pak tam zkejsne o hodinu dýl, protože prostě musí fotit všechno, co lítá kolem:D.







Motýli

16. listopadu 2009 v 11:20 | Elysia |  Fotím








Pozn.: Vím, že na těch plesnivých hruškách to možná nevypadá zrovna esteticky, ale aspoň v tom kontrastu vynikne jejich krása:D.

Modrý čmelák?

13. listopadu 2009 v 13:18 | Elysia |  Fotím
Tohle jsem vyfotila ještě v létě u nás na zahradě. Nevíte náhodou někdo jak se to jmenuje? Stihla jsem ho zachytit jen zezadu, ale je to prostě takovej obří modrej čmelák, co bzučí skoro jak vrtulník:D.


Už je to rok a den:)

11. listopadu 2009 v 17:25 | Elysia |  Ostatní
Ano už je to tak, právě včera to byl přesně rok, co na tomto blogu byl zveřejněn první článek. Vůbec jsem tenkrát netušila jak dlouho mi to vydrží, jestli to bude vůbec někdo chtít číst a najednou už je to rok a baví mě to pořád víc, což je samozřejmě taky díky vám, milí čtenáři, takže doufám, že i vaše přízeň vydrží a že snad příště oslavíme roky dva, tři, deset..:D. Děkuju za každou návštěvu, za každej koment a vůbec za to, že jsem vás měla tu čest poznat.
Při této příležitosti, tedy když už píšu článek věnovaný svému blogu, bych se vás chtěla zeptat, zda-li máte nějaké připomínky, návrhy, otázky nebo prostě máte-li pocit, že bych měla něco změnit nebo dělat jinak, prosím, napiště mi to do komentů, díky:)


Níž už by to nešlo?:D

11. listopadu 2009 v 16:00 | Elysia |  Hudba
...se divim, že mu nespadly, to by byla teprv prdel

Grindhouse: Planeta teror

11. listopadu 2009 v 14:13 | Elysia |  Filmy a seriály

Tento víkend jsem měla tu možnost shlédnou tu nejlepší zombie vyvražďovačku, jakou jsem kdy viděla:D. Jedná se o část projektu nazvanou Grindhouse, na nemž se podílejí Robert Rodriguez a Quentin Tarantino. Oba se domluvili, že vzdají hold béčkovým krvákům na kterých vyrůstali a tak každý z nich natočil jeden film v tomto stylu, ale se snahou pozvednout je na celosvětovou úrověň. Tarantinova část nese podtitul Auto zabiják, já viděla část Rodriguezovu, Planetu teror. Ano je to nesmyslnej krvák plnej sexy koček, střeva lítají na všechny strany a při všech příležitostech a ani děj není příliš duchaplný, ale to se u takového filmu ani nečeká. Já normálně ani takový krváky nemusím (ne, že by mi vadila krev, spíš mě nudí), ale tenhle film je vyjímečný právě v tom, že se nebere tak vážně jako ty novodobé vyvražďovačky, které jsou naopak spíš k smíchu. Tohle mě prostě bavilo, protože to bylo tak absurdní a přehnané, až to bylo prostě skvělé. Myslete si o mě, že jsem třeba úchyl, ale jestli se mezi váma najdou taky takoví, vřele doporučuju:).


Gregory Corso - American Express

10. listopadu 2009 v 20:25 | Elysia |  Knihovna
Přináším vám další doporučení na četbu a to sice na knihu amerického beatníka Gregory Corsa, American Express. Ačkoli autor sám byl především básník, v tomto případě se jedná o prózu. I když ne zas tak ledajakou, ale tzv. spontánní prózu, která má oproti té běžné jistá specifika. Především autor prostě píše co ho napadne a sám ani vlastně neví, co z něj nakonec vyleze. Nemůžu napsat, že bych ji doporučila všem, protože je to spíš četba pro "zkušenější" čtenáře a hlavně pak pro ty, co i ve zdánlivém nesmyslu dokážou najít smysl. Na tuhle knihu se totiž nedá dívat přísně realisticky, protože pak by musela být hodnocena jako naprostá blbost, kterou ale není. Co se děje týče, ten není náročný, v podstatě je to jen takové filozofické zamyšlení nad člověkěm, jeho podstatou, důvodem bytí a nad touhou člověka udělat něco převratného, něco pro lidstvo samo. Možná uspokojí ty, co jim jiná četba připadá nudná, protože změť netradičních jmen hrdinů vás nutí udržovat pozornost, jinak se v tom brzy přestanete orientovat. Navíc se celou dobu pohybujete v takovém pocitu neurčitosti a pořád čekáte, že se dozvíte nějakou konkrétní myšlenku, kterou byste mohli uchopit a pojmout ji jako stěžejní smysl díla, což vás pohání stále dál a nutí vás obracet stránky až do konce. Jestli se toho dočkáte nebo ne, vám neřeknu, abyste měli aspoň nějaké překvapení, rozhodnete-li se ji číst:).

Zase jednou vytočená do nepříčetnosti!

8. listopadu 2009 v 10:44 | Elysia |  Postřehy, úvahy, názory
Co že mě tak vytočilo? Jeden článek na Novinkách, tedy přesněji ne ten článek, ale ty komenty pod ním. Článek je o současné situaci čerstvých absolventů medicíny, kteří se bouří proti vyděračským praktikám některých zaměstnavatelů. (Pro zájemce odkaz.) Co se ovšem těch názorů některých lidí týče, to bych fakt vyskočila z kůže! Někteří si totiž myslí, že jsme jen banda usmrkanců, co si jen neustále něco vymrčují a že můžeme být ještě rádi, že studujeme zadarmo, takže se v podstatě nic neděje, když po vás nemocnice požaduje abyste jim upsali svou duši třeba na pět let a když to porušíte musíte platit nehoráznou pokutu. My spratci rozmazlení to státu přece musíme nějak vrátit, že nás nechal studovat zadarmo.

Kurzívou jsou některé komentáře, které jsem zkopírovala, normálním písmem moje poznámky.

"Pokora ctí člověka. Tu by na medicíně měli zařadit do učebních osnov. Znovu je nám dokazováno, že všechno co je zadarmo, stojí za h.... Vysokoškolské studium by mělo být hrazeno v plné výši nákladů, postgraduální rovněž a potom u těch co to úspěšně projdou, by plat měl nákladům odpovídat."

To by se nám potom taky mohlo stát, že studovat budou jen ti co na to mají a ne ti, co o to doopravdy stojí a jaká bude kvalita lékařů pak, hm? Asi stejná jako je kvalita některých těch co dříve studovali, protože měli to správné politické přesvědčení. Lidi co si myslí jaká je to děsná sranda to vystudovat, bych tam posadila na pár dní, aby si to zkusili. Vsadím se, že by to nechtěli studovat ani zadarmo. Tady přece nejde o to, že by studenti či čerství doktoři byli namyšlení a prahli jen po penězích, ale o to, že za ten čas, kterej jim sežere nejen škola, ale i budoucí povolání by chtěli aspoň nějakou kompenzaci a když už né peněžní, tak aspoň v podobě svobodné volby toho, kde chtějí pracovat. Jo na jednu stranu je dobry, že máte jistou práci obzvláště v dnešních časech, ale co když se vyskytne ve vašem životě něco mimořádnýho, třeba se budete muset přestěhovat nebo cokoli jinýho, ale na to nemáte nárok, protože prostě musíte zůstat kvůli práci.

"Já bych je hnala bykovcem,studovat zadarmo a když se mají dále vzdělávat tak zase zadarmo?A kdo ví jak jednotlivci nabyli titulu,půjde člověk v domnění že jdou k lékaří a jsou u felčara.Jsem pro aby taky už konečně za sebe vzali odpovědnost,drželi paty u sebe a byli pokorní a učilise jstli něčím chtějí být."
Řekla bych, že tahle paní to taky nemá v hlavě úplně v pořádku. Si myslí, že když budem za školu platit, že z nás budou lepší lékaři? To se přece neodvíjí od peněz. Od peněz se možná tak odvíjí některé snadno získané tituly, ale ne vědomosti. A jak si má člověk financovat postgraduál, když pracuje na plnej úvazek a nic za to nemá? To aby si sehnal ještě jednu práci, aby si vůbec mohl dovolit pracovat i jako doktor, jenomže na tu už jaksi nezbývá čas.

"Chtělobyto navlict monterky a vyskoušet sy těžkou dělnickou prácy ve špíně prší neprší hned by otočily o 180 stupnu!!!!!"

No tady už jen pravopis naznačuje že se samotný pisatel zřejmě živí onou dělnickou prací, kterou tu tak vyzdvihuje. Proč takovíhle jedinci teda taky nešli studovat, když to je taková pohoda?

Taky padaly argumenty, že je logické, že si nás tu chtějí podržet abysme nezdrhli vydělávat do zahraničí. Ale zase nikdo se nezamyslí nad tím, že kdyby tady byly vyhovující podmínky, které by odpovídaly těm zahraničním, nikdo by neměl důvod utíkat.
Nechci abyste si o mě mysleli, že se taky honím jen za penězi, ale když tak tvrdě studujete 6 let a v podstatě pak dále celý život, chtěli byste být ohodnoceni asi taky trochu líp a i nástupní plat bych očekávala aspoň trochu vyšší než takový jaký je srovnatelný s platem kdekteré uklízečky (nic proti nim). A to teď nepřeháním. To je realita. Klidně mi řekněte, že jsem hamoun, ale mě tohle příjde spíš jako nespravedlnost.
Lidi, co tuhle školu nezažili, asi nikdy nepochopí, ale o to ani nejde. Spíš o tu českou nadutost a nepřejícnost. Budem si jen stěžovat, ale až tu nezbyde nikdo, kdo by chtěl tu otrockou práci dělat, pak možná zapláčem až si nebudeme k nikomu moct dojít ani pro blbý antibiotika! Chtít oběti po druhých je strašně snadné, pochybuju ale, že by někteří z těch, co se tam takhle vyjadřovali sklopil zrak k zemi a sami pokorně dělali, co se od nich žádá. A taky bych je chtěla vidět, kdyby měli lepší volbu, jak by řekli ze skromnosti "ne". Některý báby komunistický si to zřejmě předstaujou tak, že budem léčit za košík vajec a žít jen z darů těch, co se nad námi slitují, přitom samy jsou ty, co by si od huby neutrhly ani ztvrdlej rohlik.

Promiňte, trochu jsem se rozvášnila, ale prostě se mě to dotýká. Když to teď tak po sobě čtu, je to možná trochu chaotický, což je způsobeno amokem, ve kterém jsem to psala. Ale doufám, že aspoň myšlenka tohoto článku je uchopitelná a pochopitelná. Radši už končím a jdu se zchladit.

Moje andulky

4. listopadu 2009 v 16:06 | Elysia |  Zvířecí kout
Během mého dosavadního života naším domovem prošla spousta zvířat. K úplně prvním (pokud nepočítám bráchovy rybičky), ke kterým jsme se dostali tak trochu morbidně, patřili náš první pes a 2 andulky. Proč morbidně? No zkrátka proto, že původně patřili jedné sousedce, která umřela a o nebohá zvířátka už se neměl kdo starat, takže skončila u nás. O Terince, kříženci pražského krysaříka, se zmíním jindy a dnes věnuju vzpomínku těm ukřičeným opeřencům, jejichž krásu bych možná ani dodnes nepoznala nebýt právě té smutné události. Inu, všechno zlé je pro něco dobré, že?
Už si to nepamatuju přesně, ale myslím, že to bylo někdy v první nebo druhé třídě. Byly dvě, zelená a modrá, ale na pohlaví ani na jména už se mě neptejte:D. A tyhle dvě odstartovaly mou vášeň a mou chovatelskou kariéru, jestli se tomu tak dá říct:). Ty dvě první moc dlouho nevydžely, už byly starší a prostě sešly věkem. Od té doby jsem bez nich nemohla být, ze začátku jsem mívala 1 nebo 2 doma, který byly ochočený tak, že mohly mít celej den otevřenou klec a když jsem se třeba učila, hopsaly mi vesele po stole, nebo mi sedly na rameno a probíraly se mi ve vlasech. Pak jsem ale jednou dostala voliéru od jednoho známého, co je taky choval a já rozjela chov trochu ve větším:). Zažila jsem s nima krásné chvíle, ale i smutek, když některá z nich odešla na věčnost, ať už to bylo stářím, chorobou či přičiněním sousedovic kočky:(. Když jsem se blížila k maturitě, tak jsem zrovna měla zas jen jeden páreček, kterej jsem nakonec dala tomu známýmu, co mi předtím dal tu voliéru, protože zrovna sháněl nějakou schopnou samici (a to ta moje opravdu byla...myslím, že pomalu celej život nic jinýho nedělala XD) a protože jsem už věděla, že jsem přijatá do Hradce a že by se tu už o ně neměl kdo pořádně postarat. Teď už to bude čtvrtej rok, co jsem bez nich, ale pořád se mi stýská a strašně bych zase nějakou chtěla, bohužel to teď nejde. Myslím ale, že až skončím školu, bude andulka to první, co si pořídím:), protože i když vás ráno budí dřív, než byste si přáli a křičí z plných ptačích plic zrovna, když chcete mít chvíli klidu, pro mě se prostě nevyrovná nic tomu pocitu, když ji zavoláte a ona přiletí na prst nebo přistane na hlavě a probírá se vám tam, jako by svému druhu probírala pírka nebo vám shazuje věci ze stolu abyste se jí začli věnovat...jsou to prostě chytrá a milá stvoření, která vždycky budou mít místo v mým životě i srdci.

Že by rozený model?
Ten modrej byl nejstarší, zakladatel rodu:).

Nová samička a už po ní jdou... co si pamatuju tihle dva měli vždycky pěkny děti (myslím tím, zřetelný vlnkování:)).
Ha, tak kdo je tady větší samec?
zlopohled:D
Miminko připravené k opuštění hnízda.
Otec a syn, podobní jako vejce vejci. Kdo uhádne, kterej je kterej?:)
Opět další póza pro fotografa..
Hlavně ji nepouštějte dovnitř, chraňte hnízdo!
Další mimi, ještě ani není pořádně opeřené




Velké krmení..
To vypadá jak kdyby se schválně rozdělili podle barev..toho jsem si všimla až teď:)
Teď nevím, jestli už mi nadávali nebo jenom zíve:D.
A poslední zamávání na konec:)

Whip a Cat

3. listopadu 2009 v 22:29 | Elysia |  Hudba
Aby toho nebylo málo, tak jsem stvořila eště tyhle zrůdičky XD. Pokoušela jsem se i o Skinnyho (neboť od minulé neděle uctívám jeho břichoXD), ale ten si nebyl podobnej, tak ho sem ani nedám. Co už, ve skutečnosti je stejně nej:D.






Tak už jsem taky nakažená XD

3. listopadu 2009 v 22:24 | Elysia |  Ostatní
Děkuju pěkně Bels a Lúmenn! Víte kolik času jsem tím teď zabila?:D
Moje romantičtější, gothičtější a černější já.
A moje punkovější, rozvernější, divočejší a barevnější já.

A moje drahá polovička ve skromnější verzi..
...a ve verzi s Teddynkem (čiči) a Barunkou (hafi).

no jo už mi trochu hrabeXD


Můj hudební vývoj

2. listopadu 2009 v 11:23 | Elysia |  O mě
Na žádném blogu, který je aspoň částečně zaměřen na hudbu nesmí chybět popis vlastního hudebního vývoje autora, takže se toho ujmu teď i já.
Bohužel jsem neměla to štestí jako někteří a mí rodiče nejsou ani kapku rockoví. Mamka, když už něco poslouchá tak rádio, ale má ráda hlavně klasiku, opery atd. Tata je zase vysazenej jiným směrem a poslouchá country a folk. Takže se mi jako malé dostalo klasického hudebního vzdělání, taky díky tomu, že jsem od první třídy chodila na klavír a zároveň jsem znala všechny osobnosti české country a folkové hudby, takže zabékat něco u táboráku mi taky problém nedělá :D. Co se ostatního týče, pamatuju si, že jsme jako malé se ségrou sedávali u Esa a pravidelně ho sledovaly, takže co se týče pop music měla jsem taky docela přehled:D. V období puberty, jsem vždycky poslouchala to, co kámošky. Vzhledem k tomu, že sem nikdy nepřišla do styku s někým, kdo by poslouchal něco jinýho, internet jsme tenkrát neměli, tak bylo těžký přijít k něčemu méně tradičnímu a popravdě já o tom neměla ni moc potuchy, co všechno může existovat. U většiny lidí, kteří na tom byli třeba v dětství podobně jako já se to láme přibližně právě ve věku od těch 12-15 let, u mě to bylo trochu pozdějc. Asi tak v 16-17 jsem začala poslouchat rockovější záležitosti a začal se mi rozšiřovat obzor. No vlastně ty počátky by mohly být i dřív, když jsem poslouchala Linkin Park a Rammsteiny, ale do toho pořád ještě i ty disko blbosti. Pak přišli Kabáti, Divocí Billové a já se najednou dostala až k punku. Ani jsem nevědela jak a už jsem v tom byla až po uši:D. Samozřejmě to začalo takovou tou klasikou, která byla taky nejdostupnější, takže Houba, Volanti a Totáči. Tou dobou už jsme i my měli internet, což mi mou cestu neskutečně ulehčilo a já objevovala stále další a další zázraky punku. Nejlepší na tom nebyla ale ta hudba, ale to, že jsem našla něco, co vyjadřovalo moje názory. Já jsem totiž dost dlouho měla dost nízký sebevědomí a vždycky jsem se snažila vyrovnat kámoškám, na který jsem ale prostě neměla. A jednoho dne mi došlo, že nikdy nebudu spokojená, dokud nebudu sama sebou. A tak začala má celková přeměna. Změnila jsem všechno od vlastního vnímání světa i sebe samé, přes hudbu až po vizáž. Do té doby jsem byla šedá myš, co byla v podstatě ráda, že si jí nikdo moc nevšímá, protože jakákoli poznámka na mou osobu se mě vždycky hrozně dotkla a ještě víc mi podkopala mé už tak narušené sebevědomí. S mou proměnou přišlo samozřejmě i víc reakcí z mého okolí a to především negativních, ale já už to vnímala jinak, bylo mi to jedno. Už jsem byla prostě sama sebou a nějakej blbeček s kšiltem nakřivo mě nemohl rozhodit. O něco později se začal po internetu šířit onen fenomém Gothic a já se začala zajímat, co to vlastně je. Samozřejmě jsem nejdřív získala značně zkreslenou představu, sami víte, jak byly blogy zamořené nejrůznějšími blbostmi, takže bylo těžké se v tom vyznat. Tou dobou jsem začala chodit s miláčkem, kterej mi pustil Nightwish a já se zamilovala, pak přišli i Within temptation a Evanescence a já si myslela, že tohle je ta Gothica, naštěstí jsem brzo našla i pravdivé informace a zjistila, že to byla jen ghotyka:D. Začala jsem se víc zajímat o tu pravou goth hudbu a zalíbila se mi, takže jsem ji přidala na seznam žánrů o které jsem si rozšířila obzory, stejně jako metal, ke kterýmu mě dovedl miláček. V současné době je to se mnou tak, že punk je prostě srdcovka, která je ve mě, ale poslechnu si i něco z metalu (spíš ten melodičtější, ale když si miláček pustí black tak mi to taky nevadí, ačkoli sama bych si to nepustila) a v oblasti gothic rocku stále bádám. Není to můj hlavní "obor" takže nemám tak široký rozhled, ale v základech se vyznám a pomalu se přesouvám i do death rocku, horror punku, post punku, ale i trochu elektroničtějším směrem.
Uvidíme, kam se ještě časem dostanu, jedno vím ale jistě, základ zůstane stejnej:).


Paulo Coelho - Veronika se rozhodla zemřít

1. listopadu 2009 v 21:53 | Elysia |  Knihovna
Rozhodla jsem se, že rubriku filmy obohatím i o knihy, takže to odteď bude 2 v 1 a budu se s vámi dělit i o zážitky z přečtených knih, které mě zaujmou. Teda kromě těch od Kinga, kterej má vymezenou svou vlastní rubriku:).
Důvod proč jsem se tak rozhodla je asi jasný. Právě jsem dočetla knížku, kterou mi zapůjčila ségra(děkuji:)) a protože z ní mám neuvěřitelný čtenářský zážitek, tak ho musím ještě za tepla předat.
Autora i název vám prozradí titulek, co se obsahu týče, prozradím jen něco málo, abych neprozradila něco zásadního v případě, že byste se rozhodli dát na má doporučení a přečíst si ji. Jde o příběh mladé dívky Veroniky, která zdánlivě žije spokojený normální život a neměla by mít tudíž žádný důvod uvažovat nad sebevraždou, ovšem důvodem se pro ni stane právě ta normálnost, ta obyčejnost a stereotyp všedních dní bez jakékoli vyhlídky na změnu či vzrušení, o které ale v podstatě ani nestojí. Pokus se však nezdaří tak jak má a Veronika se probouzí v sanatoriu pro duševně choré, kde jí však oznámí, že ačkoli ji zachránili, její život stejně skončí do 5-6 dnů jelikož jí prášky, které v sebevražedném úmyslu spolykala, nenávratně poškodily srdce. To ji částečně uspokojí, že přece jen dosáhla svého, i když trochu zdlouhavější cestou, ale časem se té představy začne děsit. Těch pár dní, během kterých čeká až jí srdce vypoví službu, se stane mnohé a její osud ovlivní další pacienti, kteří možná nejsou až takoví blázni jak se zdá. Veronika teprve teď, když už je na konci svého bytí přichází na to, že život může být i něco víc, že i ona může být jiná, odvážnější, bláznivější a šťastná, jenomže v této chvíli už pro ni není návratu...
A proč se mi kniha líbila?
Za prvé mě zaujalo prostředí. Za druhé příběh, který vůbec není tak jednoduchý jak by se mohlo na první pohled zdát. Za třetí je děj proložen filozofickými úvahami o normálnosti a bláznovství, o hranici mezi nimi, o tom, co vlastně je a není normální a jestli se to vůbec dá definovat, aniž by to nějak narušovalo chod příběhu, jelikož tyto úvahy ačkoli jsou zřetelně autorovy, vycházejí z úst či jsou jen myšlenkami Veroniky, jejích přátel ale i lékaře, ředitele léčebny. Zkrátka je to kniha, která je mi blízká tématem a nejen, že se dobře čte, ale dá i podnět k zamyšlení (i když já spíš byla ráda, že někdo sdílí můj názor:)). Navíc autor jen tak neplácá do prázdna a nevaří z vody jak se tak říká, ale opírá se o vlastní zkušenosti z hospitalizace v psychiatrické léčebně, což samozřejmě dodává knize na důvěryhodnosti.
No a to by stačilo. Na závěr krátká ukázka:
"Pamatuješ se na moji první otázku?"
"Co je to být blázen?"
"Ano. Tentokrát ti odpovím prostě, bez jakýchkoli bajek: šílenství je neschopnost sdělit své myšlenky. Jako bys byla někde v cizí zemi - všechno vidíš, rozumíš všemu, co se kolem tebe děje, ale nedokážeš se vyjádřit a nemůžeš od nikoho čekat pomoc, protože nerozumíš jazyku, kterým se tam mluví."
"Všichni už jsme to někdy pocítili."
"Všichni jsme tak či onak blázni."